Praha – 17. listopad nenabídl jen prostor k demonstracím nespokojených odborářů, nebo již tradičně křičících extremistů, jak by se na první pohled mohlo z mediálních zpráv zdát. Významový posun demonstrací se pomalu ale jistě odklání od toho, co má 17. listopad po roce 1989 připomínat především. Pád komunistického režimu a nástup demokracie prostřednictvím tzv. sametové revoluce. Že k připomínce zásadní společenské změny od totality k demokracii nejsou třeba tisíce lidí, poukázali lidé, kteří sváteční odpoledne přišli před sídlo politicky sílící KSČM v ulici Politických vězňů, aby při neobvyklé pietní akci vdechli slova kamenům.
Kámen se ustrnul a promluvil o obětech komunismu
V rámci akce nazvané Kdyby kameny mohly mluvit se před sídlem komunistů sešly desítky lidí. Každý z nich tu položil kámen vyprávějící příběh některé z osobností trýzněných komunistickým režimem. Kolemjdoucí se pak u kamenů krátce či déle zastavovali, aby si početli v jejich příbězích.
Vedle vzpomínky na konkrétní osobnosti, které se ocitly před rokem 1989 v nemilosti totalitního režimu, zároveň happening implicitně upozornil na rostoucí politický vliv Komunistické strany Čech a Moravy jako následnice KSČ.
Během nekonfliktní akce přišel mezi účastníky i muž sympatizující s komunisty. Jeden z aktérů piety s mužem zabředl do hovoru, vzájemně si sdělili své politické a společenské postoje a poté se pokojně rozloučili.
Účastník akce „Kdyby kameny mohly mluvit“ Adam Nedvídek (student, 21 let): „Z ulice Politických vězňů jsem se vracel s rozporuplnými pocity. Na jedné straně s velkou radostí z úspěchu a sametovosti akce. Před očima mám však stále i vlajku s pěticípou hvězdou, která vlála na budově KSČM hned vedle státního symbolu - vlajky České republiky… Ne, komunismus jsem nezažil, znám ho z dějepisu a z vyprávění příbuzných, zejména mého dědy, který byl 7 let v Jáchymovských dolech. Zažít podobný režim nechci…“