Praha – To nejkvalitnější, co teče z pražských kohoutků, pochází z vodní nádrže Švihov, známější však podle řeky, na které leží, jako Želivka. Stavba vodního díla na pomezí dnešního Středočeského kraje a Vysočiny měla právě jediný účel – zajistit kvalitní pitnou vodu pro metropoli a střední Čechy. Podobně jako při stavbách jiných přehrad však to, co bylo spásou pro statisíce či miliony lidí, tvrdě poznamenalo život tisíce jiných – voda zaplavila několik vesnic včetně Švihova, po kterém zůstalo alespoň jméno přehrady. Dodávky želivské pitné vody do Prahy byly zahájeny 1. února 1973.
Želivská nádrž: Kvalitní voda pro Prahu i hrob mnoha obcí
Když se přehouplo 20. století do druhé poloviny, začaly v Praze ve velkém vznikat nové čtvrti, stavební činnost vyvrcholila v 70. a 80. letech stavbou rozsáhlých panelových sídlišť. Hrozilo však, že obyvatelé nových paneláků nebudou mít co pít, zdroje vody v Káraném a Podolí se blížily hranici kapacity. „Možností byla celá řada, pokračovalo se cestou rozšíření Káraného, pokračovalo se cestou rozšíření Podolí. Ale zjišťovalo se – protože jsme v té době ještě neuměli kvalitně čistit odpadní vody a měli jsme řeky poněkud znečištěné – že je potřeba hledat kvalitní profil, kde by se dala vybudovat nádrž, kde by se dala voda dobře chránit,“ popsal úvahy tehdejších vodohospodářů ředitel Želivské provozní Jiří Rosický. Vodohospodáři tak oprášili starší plány, které se zabývaly stavbou přehrady na řece Želivce, která by posloužila jako zdroj pitné vody pro Prahu i část středních Čech. Na Želivku, která je od Prahy poměrně daleko, padla volba proto, že nabízela velmi čistou vodu a z dostupných vodních zdrojů bylo nejsnazší zajistit její ochranu – protéká řídce osídleným územím s malým průmyslovým zatížením.
Po rozsáhlém testování kvality vody začala v polovině 60. let stavba. Pro velké množství lidí to znamenalo, že se museli rozloučit s domovem. Stěhovat se muselo přes tisíc obyvatel obcí a městeček – Horních a Dolních Kralovic, Záhradky nebo Švihova. Ze všech zatopených obcí přežily alespoň dva názvy – podle obce Švihova se jmenuje celá vodní nádrž (byť je známější jako Želivka), jako Dolní Kralovice byla pojmenována nová obec, kterou osídlila část lidí vystěhovaných ze zatopených sídel. Ostatní dostali byty v okolních městech. Omezení se dotkla i dalších lidí v širém okolí. V Želivce je přísně zakázáno koupat se, v prvním ochranném pásmu platí i zákaz vstupu. Oblast tak nevyhledávají turisté ani podnikatelé.
Přehrada zabírá dvě pětiny toku Želivky
Pro vznik nádrže byla klíčová 58metrová sypaná hráz, jejíž stavba trvala více než deset let a stavebníci ji mohli předat až dva roky poté, co již z nádrže proudila pitná voda do Prahy (tedy v roce 1975). Pro pitnou vodu je ale důležitá také úpravna vody s usazovací nádraží s 25metrovou hrází a železobetonový objekt se dvěma odběrnými věžemi a bezpečnostním šachtovým přelivem. Povrch nádrže má plochu 1 600 hektarů, objem přehrady činí 309 milionů krychlových metrů. Želivka se vzdouvá 38 kilometrů nad hrází, nádrž Švihov tak zabírá zhruba dvě pětiny celého toku.
Stavební úpravy na Želivce pokračovaly v 80. letech, od roku 1987 má Praha k dispozici ještě jeden vodní zdroj, díky kterému se kapacita zvýšila více než dvojnásobně. Úvahy o dalším rozšíření po roce 1990 zapadly, když voda výrazně zdražila a klesla její spotřeba.
Jiří Rosický o úpravě vody ze Želivky:
„V úpravně vody se upravuje tzv. jednostupňovou úpravou, to znamená, filtruje se. Je otázka, jestli nám do budoucna tato jednostupňová úprava stačí, to v současné době zvažujeme. Ale prozatím se upravuje filtrací, ozonuje se, provádí se ještě nějaká doúprava.“
Součástí stavby nádrže Švihov jsou i další přehrady na Trnávce a Němčici, současně byla opravena starší přehrada Sedlice na Želivce. Vodohospodáři tak zajistili čistotu vodárenské nádrže, přehrady na přítocích zachycují splaveniny. Vznikly i desítky kilometrů silnic včetně mostu přes přehradu. Zajímavostí vedlejšího němčického ramene přehrady potom je opuštěný most, který vznikl při první stavbě pražsko-brněnské dálnice ve 30. letech. Část ho zůstává nad hladinou, nepřekonává však celou vodu.
Rozhovor s Jiřím Rosickým (zdroj: ČT24)
Jak dostat vodu do Prahy? Ojediněle
Zadržet vodu nebyl pro vodohospodáře a dělníky, kteří po několik předchozích desetiletí stavěli Vltavskou kaskádu i mnoho dalších přehrad, takový problém. Problém, který před nimi vyvstal, však zněl: Jak dostat vodu do Prahy vzdálené vzdušnou čarou asi 50 kilometrů? Nakonec zvítězil projekt tlakového tunelového přivaděče, přestože šlo o obzvlášť nákladný projekt – provozně však levnější než obvyklé potrubí s čerpacími stanicemi. Přivaděč o světlém průměru 260 centimetrů vede od Nesměřic nedaleko hráze do jesenických vodojemů, které jsou na okraji pražské sítě. Voda z Želivky na cestě k Praze teče i pod koryty dalších řek – Sázavy a Blanice. „Je to světový unikát, protože většinou se tato díla staví tak, že postavím přehradu, odvedu surovou vodu ke spotřebišti, tam vybuduji opravnu vody – abych neměl zráty upravené vody, která už stála peníze. To je snad jediný případ na světě, kdy vedeme upravenou vodu 52 kilometrů. Přesto se to našim dědům podařilo, protože ztráty na štole jsou minimální, dílo bylo vybudováno vynikajícím způsobem,“ zdůraznil ředitel Rosický.
Kromě pitné vody poskytuje vodní nádrž Švihov také elektřinu. Elektrárna není velká, v provozu je až od roku 2004. Výkon turbíny je 450 MW.