Fantova kavárna ožívá, veřejnosti se otevře na jaře

• Martina Adlerová

28. 10. 201328. 10. 2013, 12:42|Zdroj: ČT24

Restaurátorské práce ve Fantově kavárně

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Praha – Restaurátoři ukončili práce v proslulé Fantově kavárně na pražském hlavním nádraží. Podívejte se na zbrusu nové fotografie, které byly pořízeny ihned po odstranění lešení. Kavárna pod secesní kupolí, která po letech opět získala svoji zašlou krásu, se veřejnosti otevře na jaře příštího roku. Jaké bude využití ostatních částí historické nádražní budovy, která za monarchie jitřila česko-německé vztahy, je ale zatím ve hvězdách.

„Slavnostní otevření kavárny plánujeme na jaro 2014,“ informoval Martin Hamšík ze společnosti Grandi Stazioni, která nádraží rekonstruuje. O pronájem kavárny už projevilo zájem několik subjektů. Podle Hamšíka bude vybrán ten, kdo bude respektovat historické kvality budovy. Ostatně na interiérech pracovali tři významní sochaři začátku 20. století – Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun a Čeněk Vosmík.

Co najdou cestující ve dvou křídlech, která vybíhají na sever a na jih od kavárny, se zatím neví. Nádražní funkce se přesunula do podzemí a tento impozantní prostor je nyní bez konkrétního využití. „Fantova kavárna je spíše detail, důležité je najít pro celou budovu smysluplnou náplň, která zatím neexistuje. Je otázka, bude-li kavárna takovým impulsem, aby dokázala následně rozsvítit celou budovu a iniciovat její rozumný vývoj. “Nová„ nádražní hala začala fungovat, zvláště poté, co se vestavěly obchody dole a změnil se systém prodeje jízdenek, a tak je ta stará budova, byť to zní ošklivě, nadbytečná,“ uvedl architekt Vít Podráský.

Budova je národní kulturní památkou, což brání radikálnějším úpravám. „Nejsme v Holandsku, kde udělají z nevyužívaného kostela hotel nebo knihkupectví a veřejnost tomu ještě zatleská,“ komentoval Podráský, který se větším přestavbám rovněž brání. Před dvěma lety se mluvilo o tom, že by zde mohla být Slovanská epopej. Tento nápad se nejevil jako úplně špatný. Fantova budova je secesní, Slovanská epopej vznikla jen o pár let později. Alfons Mucha a Josef Fanta byli navíc dobří přátelé. Z nápadu ale nakonec sešlo.

V přístupu k reprezentativní budově brání navíc severojižní magistrála, která ji odřízla od zbytku města. Dokud Praha nedostaví městský okruh, dá se udělat pramálo, ovšem plány na přeměnu pražské tepny samozřejmě existují. Tzv. humanizaci severojižní magistrály řeší již studie Útvaru rozvoje hl. m. Prahy z roku 2009. Grandi Stazioni, která má mimo jiné na starosti i hlavní nádraží v Římě, deklarovala, že opraví také přilehlé chodníky a prostory před budovou. „Jedním z možných řešení je vybudování lávky, která silnici překlene,“ přiblížil Hamšík.

Původní neorenesanční nádraží kapacitně nestačilo

Na místě dnešního nádraží kdysi stála budova ve slohu italské renesance od pražských architektů Ullmanna a Barvitia. Nádraží Františka Josefa vyrostlo v roce 1870, tehdy ještě za městskými hradbami. Po jejich zbourání zřídilo město před nádražím rozsáhlý park s umělým jezírkem a vodopádem. Od roku 1895 stála v parku Wimmerova kašna, kterou dnes můžeme vidět na Uhelném trhu. Mezi parkem a nádražní budovou vznikla sadová třída, po které od roku 1897 jezdily tramvaje.

Nádražní budova přestala na konci 19. století stačit. Nejprve se železniční správa snažila situaci řešit jen dílčími úpravami, ale její stav začal být tak neúnosný, že roku 1899 vypsali architektonickou soutěž na stavbu novou. Ředitelství státních drah oslovilo pět pražských architektů – za tímto ojedinělým krokem mohla být snaha státní správy vyhovět námitkám, že se významné zakázky zadávají převážně architektům vídeňským.

Z předložených návrhů bylo vybráno dílo jednačtyřicetiletého architekta Josefa Fanty. Fanta ale musel návrh několikrát přepracovat. V původním návrhu dominují motivy historismu, v průběhu práce ale Fanta dospěl k typicky secesní stavbě.

V současnosti je Fantova budova považována za vynikající příklad secese, sám Fanta ale celý svůj život zdůrazňoval českost své architektury a její návaznost na tradici druhé poloviny 19. století a na českou renesanci. Zřejmě jej ovlivnil do jisté míry uměle vytvářený antagonismus české a německé kultury, přičemž v českém prostředí bylo označení „secese“ užíváno, někdy až pejorativně, pro díla vídeňská a německá. Soudobý český tisk proto nádraží obvykle charakterizoval jako „modernizovanou renaissanci“.

Zdroj: Krejčiřík, Česká nádraží

Náročná akce, zahrnující zbourání staré budovy, stavbu nové a montáž nástupištní haly při plném železničním provozu, probíhala v letech 1901 až 1909. Součástí nové výpravní budovy se stala i zasklená dvojlodní nástupištní hala, po nádraží v haličském Lvově teprve druhá tohoto druhu na rakouských železnicích.

Česko-německé vztahy v architektuře

Do stavby pražského hlavního nádraží se promítly i tehdejší napjaté česko-německé vztahy. Spolek německých výtvarných umělců v Čechách si roku 1909 stěžoval u Ministerstva železnic, že se při zadávání prací nepřihlíželo k umělcům německé národnosti.

„Z jakého důvodu se tak stalo, nám není známo, avšak zajisté to musí být označeno za obrovskou nespravedlnost nejen vůči umělcům, ale vůbec veškerému obyvatelstvu německé národnosti v Čechách, a to tím spíše, že se toto obyvatelstvo ve značné, ba v převážné míře podílí na daňových příjmech státu. … Děje-li se to v případě státní zakázky, neexistuje žádný důvod preferovat jednu národnost na úkor druhé.“

Zdroj: Krejčiřík, Česká nádraží

Ředitelství již od počátku přistoupilo na Fantův požadavek svěřit výzdobu umělcům, kteří by nejlépe vyhověli jeho pojetí. Ten se pak obracel na výtvarníky jemu blízké, tedy české. K dalším pracím však přizval i umělce německé, ministerstvo tím považovalo národnostní problém za vyřešený.

Josef Fanta *7. 12. 1856, Sudoměřice u Tábora, †20. 6. 1954, Praha

Josef Fanta byl hlavním představitelem české secese. Vystudoval architekturu na české technice v Praze. Nebyl však pouze architektem význačných budov a interiérů, byl i památkářem, designérem, uznávaným malířem navrhujícím i fresky a sgrafita, publicistou, pedagogem a organizátorem výtvarného dění. Kromě množství staveb realizoval, v souladu se svým hlubokým náboženským založením, řadu pomníků, hrobek a oltářů. Umřel ve věku 97 let, je pohřben na Olšanech pod náhrobkem, který si sám navrhl.