V Táboře se naposledy rozloučili s legendou justice Jiřím Bernátem

• ČT24

28. 11. 201428. 11. 2014, 20:00|Zdroj: ČT24

Soudce Jiří Bernát na archivní fotografii

Zdroj: David Veis/ČTK

Tábor – Více než stovka lidí se dnes spolu s rodinou v Táboře naposledy rozloučila se soudcem Jiřím Bernátem, jednou z nejvýraznějších osobností české justice posledních desetiletí. Jiří Bernát rozhodoval o trestech pro vrahy, zloděje, násilníky, ale i důstojníky StB a vysoké funkcionáře Federálního ministerstva vnitra, kteří řídili zásahy proti demonstrantům na konci 80. let. Odsoudil například Ludvíka Zifčáka a Alojze Lorence, doživotní trest dal trojnásobnému vrahovi z Tučap, který povraždil rodiče a bratra. A před svým odchodem do penze začal také soudit kauzu údajně zmanipulovaných konkurzů ústeckého soudce Jiřího Berky.

Jiří Bernát působil před listopadem 1989 i po něm v Táboře jako vojenský soudce, posléze se stal místopředsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích. Před rokem 1989 i po něm, ať šlo o vraha, nebo zloděje - vždy se řídil právem, ale také rozumem a citem.

Zdeněk Kučera, místopředseda Krajského soudu České Budějovice a dlouholetý spolupracovník Jiřího Bernáta ho popsal takto: „Nikdy se nezpronevěřil svým myšlenkám. Ono to vyplývá i z jeho minulosti, protože v osmašedesátém byl postižen za svoje názory, a pokud vím, bylo mu řečeno, že nebude nikdy moci dělat žádnou z vedoucích funkcí. A to se táhlo jeho životem. On si vždycky za svými názory stál a především za vším viděl člověka jako takového.“

Zdeněk Kučera připomněl, že pro své spolupracovníky byl JUDr. Bernát vzorem: „Vzorem jak z hlediska odborné práce, tak i z lidského hlediska a z lidského přístupu k ostatním kolegům, k ostatním lidem i k účastníkům řízení. Myslím si, že nikdy, v rámci soudních řízení, nikoho neurazil, respektoval osobnost každého.“

Karel Fišer, bývalý soudce Vrchního soudu v Praze u Jiřího Bernáta ocenil jak jeho lidskou, tak odbornou stránku: „Byl velmi pozorný a vstřícný k lidem, přestože nebyl advokát, neodmítnul jediného člověka, který se na něj obrátil se svým problémem, i když to bylo zcela odtažité pro trestního soudce. Ať šlo o věci rodinného charakteru, ať šlo o věci správního řízení.“ Karel Fišer si vzpomněl například na rodinu z Afriky, která žila v Táboře a které cizinecká policie odmítla prodloužit pobyt. JUDr. Bernát se tehdy obrátil až na prezidentskou kancelář a dosáhl toho, že pobyt rodině prodloužili.

„Nezapomenutelný pro mě byl jako velký praktik. V trestním řádu byl nepřekonatelný a trestní řád pro soudce i pro advokáta, to je alfa a omega,“ dodal Karel Fišer. Připomněl dále, že Jiří Bernát byl neobyčejně pracovitý a také že sportoval, že spolu hrávali fotbal.

Soudcovská kariéra Jiřího Bernáta byla spojena hlavně s Táborem. V jedné soudní budově působil více než čtyřicet let. Jeho jednání byla srozumitelná a neotřelá. Prokládal je příběhy z vlastního života nebo citáty. Novinářka Alena Šatrová připomněla, že vždy dával i nějakou radu do života. 

Když v sedmdesáti letech Jiří Bernát musel soudcovský talár definitivně odložit, protože tak to stanovuje zákon, byl nejstarším a zároveň nejdéle sloužícím soudcem v republice. I potom ale ještě dlouho svým kolegům vypomáhal jako asistent. 

Mediálně známé případy, které Jiří Bernát jako souce řešil

• Odsouzení funkcionářů FMV

30. října 1992 - Vyšší vojenský soud v Táboře, jehož senátu předsedal Jiří Bernát, odsoudil pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele bývalého federálního ministra vnitra Františka Kincla k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jeho prvního náměstka Alojze Lorence k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a bývalého náčelníka hlavní správy kontrarozvědky Karla Vykypěla k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Všechny tresty byly nepodmíněné.

Soud je uznal vinnými, že od října roku 1988 do 17. listopadu 1989, zejména v době očekávaných protestních akcí občanů, nařizovali a organizovali na celém území republiky izolaci velkého počtu osob a zneužívali tak ustanovení paragrafu 23 zákona číslo 40/74 Sb. o SNB.

Alojz Lorenc na archivní záběru ze soudního líčení

Zdroj: ČT24

• Ludvík Zifčák

27. května 1994 - Bývalého poručíka Státní bezpečnosti Ludvíka Zifčáka uznal senát táborské pobočky Krajského soudu České Budějovice vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. Vyhlášeným rozsudkem mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s výkonem ve věznici s dozorem. Vinnými stejným trestným činem uznal soud také bývalé důstojníky pražské a středočeské správy Státní bezpečnosti Antonína Suchého a Vladimíra Marečka. Suchému uložil trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců a Marečkovi v trvání 15 měsíců, přičemž oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložil s dvouletou zkušební dobou.

Soud s L. Zifčákem na archivním záběru

Zdroj: ČT24

Podle rozsudku bývalí důstojníci Státní bezpečnosti různou měrou v rozporu s platnými zákonnými předpisy i normami a směrnicemi pro činnost kontrarozvědky v roce 1989 připravili takzvané kompletní krytí tehdejšího poručíka Zifčáka a zajistili mu pod jménem Milan Růžička proniknutí do tehdejších nezávislých struktur v Ostravě a v Praze. Krytí kromě nepravé totožnosti a bydliště zahrnovalo i nepravé maturitní vysvědčení a začlenění Zifčáka-Růžičky mezi studenty Vysoké školy báňské v Ostravě.

Předseda senátu Jiří Bernát v odůvodnění rozsudku připomněl, že pravidla pro činnost kontrarozvědky pracovníkům Státní bezpečnosti umožňovala různé postupy, které však nikdy nesměly překročit zákon. Překročením zákona i neoprávněným prospěchem však zřejmě bylo získání nepravého maturitního vysvědčení Růžičky-Zifčáka i způsob jeho přijetí na vysokou školu. Přitom odpovědní funkcionáři škol, kteří přitom podlehli nátlaku Státní bezpečnosti, byli vystaveni nebezpečí trestního stíhání.

U obžalovaného Zifčáka předseda senátu zdůraznil, že jeho činnost mezi mladými lidmi, zahrnující i vznik nezávislého studentského sdružení a rozšiřování jeho prohlášení, měla až provokativní charakter. Přitom z postoje, který Zifčák při hlavním líčení zaujal, bylo zřejmé, že nechápal, že v roce 1989 klamal svoje vrstevníky, zaznělo v odůvodnění rozsudku.

• Případ Roma Tibora Danihela

Píseckému Romovi Tiboru Danihelovi bylo teprve 17 let, když ho 24. září 1993 skupina příznivců skinheadů nahnala do řeky Otavy, v níž utonul. Následné soudní líčení s viníky prošlo řadou peripetií od zproštění viny u takřka všech obžalovaných až k vynesení nepodmíněných trestů nad trojicí účastníků protiromského pogromu. Smrt Tibora Danihela dodnes zůstává jedním z nejznámějších případů rasově motivovaného násilí v Česku.

Koncem září 1993 se do jihočeského Písku sjeli příznivci krajní pravice z několika okolních měst. Útočníci vyzbrojení baseballovými pálkami, nunčaky a dalšími zbraněmi se vydali směrem k Městskému ostrovu, na němž v té době pobývala čtveřice Romů. Ti ve strachu z napadení skočili do řeky Otavy, odkud jim skinheadi bránili vylézt. Z chladné vody se nakonec podařilo dostat třem napadeným; sedmnáctiletý Tibor Danihel ale takové štěstí neměl.

Kvůli podílu na mladíkově smrti bylo obžalováno 18 osob, které v půlce října 1994 stanuly před píseckým okresním soudem. Advokáti své klienty hájili mimo jiné argumentem, že Romové před útokem čichali toluen a v důsledku změněných poznávacích schopností mohli za pachatele označit nepravé osoby. V Danihelově případě prý mohla intoxikace přispět k jeho utonutí.

Definitivní verdikt proto padl až v červnu 1999. Za rasově motivovanou vraždu a pokus vraždy poslal pražský vrchní soud Churáčka do vězení na osm let, Habichovi vyměřil trest o šest měsíců kratší a Pomijeho poslal za mříže na šest a půl roku. V době vraždy byli všichni tři nezletilí a soud jim podle zákona nemohl uložit vyšší než desetiletý trest. Čtvrtý obžalovaný, Milan Brat, byl v separátním procesu v létě 2000 osvobozen.

• Trojnásobný vrah Miloslav Širůček

Miloslav Širůček v roce 2004 v Tučapech na Táborsku zastřelil kvůli penězům oba rodiče a bratra. Širůček byl odsouzen k doživotí, to potvrdil i Nejvyšší soud. Širůček se doma pohádal s otcem Miloslavem, který mu vytýkal neuspořádaný život. Aby syn otce umlčel, zmocnil se jeho zbraně a střelil jej do hlavy. Zezadu pak střelil do týla i matku Marcelu, aby se zbavil svědka vraždy. Ze stejného důvodu, umocněného nenávistí, zabil i mladšího bratra Davida, který se marně pokoušel utéct. Zbraň zahodil do nedalekého Horusického rybníka.

• Případ soudce Jiřího Berky

Soudce Jiří Bernát začal řešit i kauzu údajně zmanipulovaných konkurzů kolem ústeckého soudce Jiřího Berky. Případ ale v roce 2007 musel předat náhradnímu soudci Zdeňku Kučerovi, protože sám už podle zákona dál být soudcem kvůli věku nemohl. Jiří Bernát pak na věci dále spolupracoval jen jako asistent. 

Pohřeb soudce Jiřího Bernáta (zdroj: ČT24)