Kateřina Etrychová: Já a můj Notre-Dame

Vím přesně, kdy jsem byla poprvé v Paříži, ale moment, kdy jsem ji poprvé uviděla, ten si nepamatuju. Jen vím, že se to stalo. A taky vím, že od toho momentu jsme se viděly už vždy, kdykoliv jsem se do Paříže vrátila. Já a Notre-Dame. V jednu dobu se katedrála stala de facto svědkem mého každodenního života. Života po francouzsku, který mi tak nějak sama posvětila.

Pařížská katedrála Notre-Dame poničená požárem
Zdroj: Reuters Autor: Benoit Tessier

To bylo tak: byl advent 2008, já jsem se právě toulala okolo Notre-Dame a přemítala o tom, jak se za měsíc budu do Paříže stěhovat. Na poměrně dlouho. Tehdy mi město připadalo ještě docela cizí a prosincový chlad v podvečer mu na atraktivitě moc nepřidával. V katedrále bylo tehdy ale od pohledu rušno a světlo, a tak jsem se tam šla podívat.

Vstoupila jsem přímo doprostřed adventní mše. Slovy to je dost těžko popsatelné, bylo to tak nějak impozantně okouzlující. Varhany, zpěv, světla tříštící se o vitráže. Atmosféra, která v ten moment nespojovala jen věřící. Spojovala lidi. Tehdy jsem Notre-Dame neviděla poprvé, ale viděla jsem ho poprvé v úplně jiném světle. A Paříž si mě ten večer dost získala.

Odvrácená tvář katedrály

Pak už jsme si s katedrálou mohly začít tak nějak tykat. Ne nadarmo se říká, že je srdcem metropole. Pokud se pohybujete v centru, skutečně se jí nevyhnete.

Právě u ní, před hlavním vchodem, se nachází takzvaný bod nula, tedy malá bronzová hvězdice zasazená v dlažbě, pomyslný střed Paříže, od kterého se oficiálně měří silnice a vzdálenosti napříč Francií.

Notre-Dame je místem, kde se lidé scházejí, pořád tam někdo na někoho čeká. V okolí se také posedává a čte – Francouzi jsou mimořádní čtenáři! Je tam spousta kaváren, v jedné z nich jsem loni dopisovala svou knížku, a směrem k radnici ulička plná obchodů, kde se dají koupit ty nejbáječnější pašmíny.

Zajímavý je ale i pohled na východní část katedrály, takzvaně zezadu. Chodívala jsem tam někdy pracovat a psát zápisníky zahraničních zpravodajů. Je tam podstatně méně lidí a až na občasná svatební focení je to příjemný a celkem klidný park.

Právě z této strany už ale Notre-Dame také roky odhaluje nepříjemnou pravdu o svém stavu: na zahradě u katedrály jsou vyskládané kameny a kusy soch, které postupem času odpadly. Přestože Notre-Dame ročně přiláká přes třináct milionů návštěvníků, a drží se tak v žebříčku nejnavštěvovanějších evropských památek, udržovat ho je extrémně nákladné a úpravy se v posledních letech omezovaly převážně na ty kosmetické.

Umí spojovat lidi

Párkrát jsem vystoupala také na ochoz katedrály. To je mimořádný zážitek – možná nejkrásnější výhled na celé město. Jen některá místa jsou opravdu nesmírně úzká a neprochází se tudy úplně pohodlně.

Loni v létě jsem si po delší době udělala čas projít si vnitřní prostory katedrály křížem krážem. Znovu jít po té samé cestě, po které si šel Napoleon pro korunu. Znovu se podívat na západní rozetu. Znovu obejít všechny kaple a vidět klenutý strop.

Mám pocit, že Notre-Dame člověka často přiměje dělat věci, které jindy nedělá. Uklidnit se. Zapálit svíčku. Pořídit si medailon (jeden mám určitě někde v šuplíku). Na chvíli se zastavit.

Bolí mě, co se stalo v Paříži. Ale ať už je toto neštěstí jakkoliv veliké, Notre-Dame opět ukázal to, co ukazuje už staletí a co jsem před pár lety viděla já: že umí spojovat lidi. V tom nejlepším slova smyslu. A za to díky.

Kateřina Etrychová
Profil

Kateřina Etrychová

Manažerka komunikace Francouzského velvyslanectví v Praze, bývalá redaktorka a moderátorka zahraniční redakce ČT se zaměřením na Francii. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na FSV UK se studijními pobyty na univerzitách v Paříži a ve Washingtonu. Absolvovala stáže ve France Télévisions a v americké talkshow The McLaughlin Group. O dění ve Francii pravidelně informuje na svém twitterovém účtu @KatkaEtrychova.