Karel Pacner: Proč letěl do vesmíru jako třetí národnost právě Čechoslovák?

Prvním kosmonautem, který nevlastnil sovětský nebo americký pas, byl Čechoslovák. Proč to nebyl zástupce nějakého jiného národa? Zapojení československých vědců do programu Interkosmos a souvislost s letem Vladimíra Remka popsal pro web ČT24 Karel Pacner.

Před lety jsem se na to vyptával lidí zapojených do programu Interkosmos, našich vědců a lékařů, sovětských kosmonautů – nikdo mi nedokázal jednoznačně odpovědět. Rozhodnutí zřejmě padlo na nejvyšší politické úrovni, možná přímo v Kremlu. A tam jsem nedohlédl.

Video Karel Pacner o Vladimíru Remkovi
video

Karel Pacner o Vladimíru Remkovi

Kdybychom brali čistě vědecká kritéria, tam jsou důvody jasné. Po vesmíru nesahal jenom Vladimír Remek, nýbrž daleko dřív stovky českých odborníků z nejrůznějších oborů – inženýři, astronomové, geofyzici, fyzici, geochemici, spojaři, letečtí lékaři, psychologové, právníci… Přispívali k poznání vesmíru okolo nás i samotné planety Země, která se v mnoha případech nejlépe zkoumá z kosmických výšin.

Pokusy mezi válkami

Nemyslím, že si při rozhodování o prvním neruském a neamerickém kosmonautovi někdo vzpomněl na události mezi oběma světovými válkami, ale pro přesnost je musím připomenout.

V neděli 2. března 1930 přivezl na pláň nad Bílou Horou u Prahy sérii raket majitel malé elektrotechnické továrny Ludvík Očenášek. Za účasti několika desítek zvědavců je vynálezce vypustil. Většina odstartovala, jenom některé vybuchly. Dvoustupňový model dosáhl rekordní výšky 2,5 kilometru a zpátky se vrátil na padáku.

Profil

Karel Pacner

Hned po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil v létě 1959 do redakce deníku Mladá fronta jako redaktor pro popularizaci vědy. Po čase zde vedl sobotní přílohu. Později začal psát knihy o kosmonautice a vesmíru, po roce 1989 i o nejnovějších dějinách a špionáži. Jen dvě z jeho knih patří do žánru SF. V listopadu 1989 byl jedním ze tří zástupců šéfredaktora MF, kteří řídili chod redakce, než byl zvolen nový šéfredaktor. Pracoval i v MF Dnes, na kterou se na podzim 1990 přetransformovala MF. Na jaře 2001 odešel do penze. I nadále spolupracuje s MF Dnes a s některými dalšími časopisy, rozhlasem a televizí. Je členem Klubu autorů literatury faktu (KALF) a Obce spisovatelů.

Byla to atrakce, o jejichž důsledcích neměli ani ponětí. Očenášek sám počítal s tím, že by se rakety daly používat k dopravě pošty. Zato v zasvěcených kruzích vzbudil pozornost. O jeho úspěchu referoval i nejrozšířenější newyorský deník Sun na první stránce pod titulkem Nejnovější plán – pošta raketami.

Mnozí lidé na celém světě považovali rakety za prostředek k dopravě do vesmíru. Hospodářská krize však Očenáškovu továrnu pohřbila, na rakety neměl čas.

Přitom dosáhl světové úrovně. Profesor fyziky Robert Goddard, považovaný za otce americké raketové techniky, úspěšně vypustil první raketu 16. března 1926 – dosáhla výšky 17 metrů. Počtvrté se 17. července 1929 vznesla do výšky 30 metrů.

Mladý inženýr Rudolf Pešek navrhl pumu s raketovým urychlovačem, která by se vypouštěla z letadel. Patent získal v roce 1930, ale tím to skončilo. Známý letecký konstruktér Alois Šmolík zase přemýšlel nad technickým raketovým útočným letadlem.

První studii o kosmickém právu na světě napsal právník Vladimír Mandl z Prahy pod názvem Das Weltraum-Recht. Ein Problem der Raumfahrt (Kosmické právo. Jeden problém vesmíru). Aby se s tímto problémem mohl seznámit svět, zvolil německé nakladatelství.

Nejdřív projekt Vlaštovka

Kreml izoloval sovětské vědce od ostatního světa – nechtěl, aby načichli ideologií cizí marxismu leninismu. Výjimkou byl Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně, kam od poloviny padesátých let dojížděli fyzici ze států sovětského bloku. Když se podařilo oddělit vývoj jaderných zbraní od základního fyzikálního výzkumu, proč by to nešlo i v kosmonautice? Studium okolí Země a vesmíru izolovat od raketové techniky, kterou prvotně vyžadovali vojáci.

V listopadu 1965 svolali Sověti do Moskvy poradu zástupců akademií věd zemí svého bloku a nabídli jim účast na kosmických projektech. To byl prvopočátek programu Interkosmos. Současně založili Ústav kosmických výzkumů Akademie věd SSSR, který se měl stát pro zahraniční odborníky partnerem.

V Československu projevily největší zájem dvě akademická pracoviště: Astronomický ústav v Ondřejově a Geofyzikální ústav na Praze-Spořilově. Třebaže měly tyto práce záštitu nejvyšších politických míst, museli jejich pracovníci probojovávat nedůvěru na ministerstvech, podnicích a nižších funkcionářích.

V Astronomickém ústavu vedli přípravu přístrojů pro družice pod poetickým názvem projekt Vlaštovka. Detektory slunečního záření určené ke studiu Slunce vynesla hned první družice – Interkosmos 1 – vypuštěná 14. října 1969. Následovaly aparatury na dalších interkosmosech, také na družicích Prognoz a automatických sondách řady Mars.

Přidávali se odborníci z dalších pracovišť, například z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, z Ústavu experimentální fyziky SAV v Košicích a dalších. Přes nezkušenost a obtíže bylo do roku 1978 na družicích řady Interkosmos instalováno 45 procent všech přístrojů z Československa.

V době, kdy startoval Remek, vyvíjeli odborníci v ionosférickém oddělení Geofyzikálního ústavu vlastní družici, která dostala název Magion. Vypustili ji jako přívažek družice Interkosmos 18. Byl to unikátní nápad! Československo se stalo 13. státem, který se mohl chlubit vlastní družicí.

Nejsložitějším kosmickým přístrojem československého původu se později staly automatické stabilizované plošiny umožňující zaměření přístrojů na cílový objekt. Použili je na sondách Vega určených k průzkumu Venuše a Halleyovy komety (start 1984), dvojici sond Fobos směřujících k Marsu (1988) a modulu Kvant orbitální stanice Mir (1989).

Když jsem se vyptával našich odborníků, jaký význam pro ně měl program Interkosmos, shodovali se: „Umožnil nám, abychom zůstali na světové úrovni. Bez údajů z aparatur na družicích bychom se neobešli.“ Důležité to bylo i pro Sověty. Zahraniční vědci jim dodávali nejen přístroje, ale hlavně neotřelé myšlenky. A svým způsobem jim otevírali cestu na Západ.

Trápení se vzorky z Měsíce

Mohli bychom u nás analyzovat vzorky z Měsíce, které přivážejí kosmonauti, a to nedestruktivní metodou – navrhl v létě 1969 inženýr Miloslav Vobecký centrále americké NASA. Američané totiž vyzvali badatele z celého světa, kteří umějí netradičně zkoumat materiály, aby se přihlásili se svými postupy.

Vobecký vypracoval spolu s kolegy z oddělení jaderné spektroskopie Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži u Prahy unikátní metodu zjišťování i velmi nepatrných množství jednotlivých prvků v materiálech, aniž je poškodili, ozářením v reaktoru – neutronovou aktivační analýzu. V létě 1969 navrhl NASA, že by tímto způsobem zkoumal lunární materiál, který přivezli astronauti na lodích Apollo.

V létě 1970 dostal Vobecký na americkém velvyslanectví v Praze tři vzorky z Měsíce od posádek Apolla 11 a Apolla 12. Spolu s kolegy z Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře tam určili asi 40 různých prvků. Udivilo je, že složení vzorků z těchto dvou míst se dost podobá, to při výzkumu materiálů ze Země nebývá.

Vobecký a Zdeněk Řanda z Kutné Hory se měli v lednu 1971 účastnit druhé konference o výzkumu Měsíce v Houstonu, ale nadřízení jim cestu nepovolili – začínala normalizace. S výsledky skupiny byli Američané velmi spokojeni, a proto nabízeli do Prahy vzorky i z dalších expedic. Nikdo je nesměl přijmout.

Vobeckého vyloučili z KSČ a před Vánocemi 1971 ho z Řeže vyhodili. První azyl našel v Geologickém ústavu ČSAV v Praze. S lunárními vzorky nesměl pracovat. Mladý český geochemik Petr Jakeš, který dokončil své vzdělání v Austrálii a potom pracoval v Japonsku, se přihlásil do konkurzu na práci v Lunárním ústavu NASA v Houstonu. Přijali ho.

Nastoupil tam v létě 1970. O rok později se dostal do týmu, který zkoumal vzorky z Měsíce dovezené Apollem 14. Také mu přidělili prach odebraný automatickou sondou Lunou 16.

Koncem roku 1972 se Jakešovi vrátili do Prahy. Mladý geochemik, který získal ve světě ojedinělé zkušenosti, nastoupil opět do Geologického ústavu ČSAV. Na vzorku z Luny 16 však nesměl pracovat – vyhodili ho. Pracoval v Americe a není členem KSČ. Nakonec našel podřadné místo v Ústředním ústavu geologickém, kde se postupem času opět vypracoval.

Široký rozsah výzkumů

Mezitím se rozevíral vějíř výzkumů českých a slovenských vědců pro Interkosmos. Už v roce 1970 postavila skupina z Jaderné a fyzikálně-inženýrské fakulty ČVUT laser určený k měření polohy družic a tvaru Země. Po USA, Francii a Japonsku byli čtvrtí na světě.

Biologové a lékaři z Přírodovědecké fakulty Univerzity P. J. Šafaříka v Košicích zkoumali působení kosmického záření na zvířata. V Ústavu fyziologie hospodářských zvířat Slovenské akademie věd studovali vliv beztíže na zárodky zvířat, dokonce v tom pokračovali na družici Kosmos 1129 a na stanici Mir.

Celkem startovalo 25 družic řady Interkosmos, většina s československými přístroji (poslední 1991). Magionů postavili a vypustili pět (poslední 1996).

Na přípravě pracovali lidé s politickým škraloupem

Nečekaný význam měla příprava vědeckých experimentů pro výpravu prvního československého kosmonauta. Tajná policie KGB prověřila k práci na těchto úkolech také několik vědců s politickým škraloupem, kteří se provinili především tím, že nesouhlasili se sovětskou okupací. Pro okresní a krajské funkcionáře KSČ to bylo nemilé překvapení. Tihle lidé se už nemuseli obávat, že je vyhodí z práce a své studie mohli bez omezení publikovat.

Program Interkosmos se rozpadl v letech 1990–1991, kdy Sovětský svaz zápasil s hospodářskými potížemi. Po pádu komunismu se u nás pohlíželo na spolupráci se Sovětským svazem leckdy jako na zradu. Většina výzkumných úkolů proto padla, zůstaly pouze studie astronomické a geofyzikální, které vedli prozíraví a chytří manažeři.

Úroveň českých vědců v řadě oborů zůstala díky programu Interkosmos na světové úrovni. A to jim umožnilo, aby se jako plnohodnotní partneři zapojili do projektů americké NASA a Evropské kosmické agentury.