Těžko si představit, že by Ruská federace začala provádět intervenci v Sýrii bez toho, aby měla dlouhodobý plán, či spíše vizi, čeho a jak dosáhnout. K ruské akci samozřejmě vedly bezprostřední důvody, protože hrozilo, že syrský režim padne, nebo bude přinejmenším výrazně oslaben útoky opozice. Kremlu také mohlo jít o to blýsknout se na mezinárodním poli před USA a ukázat, že Ruská federace dokáže být rozhodným a přínosným členem světového společenství, zatímco si nejsilnější světová velmoc neví rady ani s konfliktem v Sýrii, ani s hrozbou Islámského státu (IS).
Putinův plán pro Sýrii
Boj na více frontách
Na základě dosavadního vývoje bojů a kroků na diplomatickém poli, zejména pak návštěvě prezidenta syrského režimu Bašára Asada v Moskvě, lze říci, že plán Ruska a jeho spojenců se v Sýrii skládá jak ze složky vojenské, tak mezinárodně politické.
Na vojenské úrovni jde o udržení teritoriální kontroly režimu nad pruhem území od pobřeží Středozemního moře po Damašek a ochranu jeho teritoriálního jádra v přímořských oblastech obývaných jeho stoupenci z řad alávitské menšiny. K tomu je třeba vytvořit jak kolem Damašku, tak kolem přímořské oblasti nárazníkové zóny a v ideálním případě i předpoklady pro to, aby se režim jednoho dne mohl ekonomicky postavit opět na vlastní nohy.
Bašár Asad a Vladimir Putin
Režimní ofenzívy podporované ruskými nálety tomu odpovídají. – Na jedné straně se tak vedou urputné boje v kopcovitém terénu severozápadní Sýrie se syrskou opozicí, které je bráněno v tom, aby postupovala dále k pobřeží, a na straně druhé se toto upoutání opozičních sil na jednu frontu využilo k ofenzívě v okolí Aleppa, někdejšího ekonomického a komerčního uzlu Sýrie, které se režim nyní znovu snaží obklíčit se záměrem jej následně dobýt.
Kontrola jak mocenského centra země (Damašku), tak jeho ekonomického protějšku (Aleppa) by totiž režimu dala možnost vyjednávat s opozicí z pozice síly a svoji teritoriální kontrolu nad západem země dále upevnit.
Na mezinárodním poli pak Rusko usiluje o to stát se pro řešení syrského konfliktu nepostradatelným hráčem, jehož názor je třeba brát v potaz. Jak tento názor vypadá, je nasnadě: budoucnost Sýrie se nachází v syrském režimu a přinejmenším v dohledné době i v osobě Bašára Asada.
Situace v Sýrii
Pevné uchycení Ruska v regionu Levanty prostřednictvím jeho vojenské síly má pak spolu s posílenou spoluprácí jak se syrským režimem, tak s Íránem zaručit, že ostatní aktéři své mocenské kalkulace náležitě upraví a z výroků některých je vidět, že s variantou setrvání Asada ve funkci prezidenta již počítat začali. Je ale velkou otázkou, zda Rusko dokáže získat v Sýrii svět na svou stranu. Aby šlo světovému společenství toto rozhodování lépe, snaží se Kreml útoky na syrskou opozici aspoň zredukovat syrský válečný chaos na jednoduchou binární volbu mezi brutálním režimem a ještě obludnějším IS.
Nezamýšlené důsledky
Vojenský vstup Ruska do konfliktu s sebou přináší ale i nezamýšlené důsledky. Například dělá čáru přes rozpočet Izraeli, který již nemůže volně operovat na syrském nebi a útočit při tom na zbrojní dodávky šíitskému hnutí Hizballáh, které se nyní v Sýrii stalo de facto ruským spojencem.
obrázek
Také se nevyhnutelně zhorší vztahy Ruska s Tureckem a arabskými monarchiemi a paradoxně dochází ke zvýšení přetahování o mocenský vliv v Sýrii mezi Ruskem a Íránem. Tento poslední bod je obzvláště zajímavý, pokud vezmeme v úvahu, že se tak děje ve chvíli, kdy Írán díky dohodě se Západem stran svého jaderného programu dosáhne zrušení části sankcí a bude mít více zdrojů pro realizaci svých zájmů v Sýrii.
Tak či onak, vztahy Ruska a Íránu zůstanou pravděpodobně přes všechny překážky v Sýrii nadále na úrovni pragmatického partnerství, protože Moskva, na rozdíl od Íránu, nemá vojenské kapacity na to, aby byla na syrské bojišti přítomna nepřetržitě několik let, a íránské letectvo zase nemá takové schopnosti, jako ruské vzdušné síly.
Vybombardované Aleppo
A pak je zde zásadní systémový důsledek vstupu Ruska do války v Sýrii. Situaci lze totiž vidět i tak, že chaotický konflikt se dnešním vzájemně komplementárním počínáním Ruska a USA začíná dělit fakticky na konflikty dva. Rusko spolu s režimem a Íránem útočí v západní Sýrii na opozici, zatímco koalice států vedená USA napadá prostřednictvím syrských Kurdů IS v Sýrii východní. Washington přitom není schopen útokům Ruska proti Američany podporované opozici zabránit a Turecko se už nijak netají tím, že brání teritoriální expanzi syrských Kurdů směrem na západ na území ovládané IS.
Rusku to vyhovuje, neboť se do jeho bojových operací USA nepletou, protože jsou zaměstnáni bojem s IS, který tak díky nim přestává být pro syrský režim existenciální hrozbou podobně jako slábnoucí opozice. Jinými slovy: zatímco je syrský režim opět na koni, jeho konkurenti slábnou či stagnují. Následující měsíce ukážou, zda to bude stačit na to, aby mohlo Rusko ze Sýrie odejít se ctí.