Zpráva č. 1. Ruský vzdušný úder na islamisty začal. Televizní a rozhlasové stanice na celém světě se tak předhánějí v informování o zahájení ruských náletů v Sýrii. A stejně tak se ze všech stran hrnou reakce, tu souhlasné, ze Západu však spíše odmítavé. Moskva je prý podvedla, když údajně neudeřila na hnutí Islámský stát (ISIS).
Ruské nálety v Sýrii a „šokovaný" svět
Ale pěkně po pořádku. Největší vojenská akce Ruska na Blízkém východě za poslední desítky let začala útokem na pozice povstaleckých skupin i v centrálních provinciích Homs a Hamá, kde sice také operují bojovníci ISIS, ale hlavně členové desítek dalších islamistických skupin, jejichž jediným cílem je, kromě získání moci, svržení Asada a do roku 2011 ze sekulárního státu vytvořit islámskou sunnitskou zemi. Naplňují tedy přání i plány jejich hlavních sponzorů, Saúdské Arábie a Kataru, které jim s pomocí Turecka dodávají zbraně i finance.
Mezi největší patří uskupení Army of Conquest, jehož součástí je také Fronta al-Nusrá, stejně brutální jako hnutí Islámský stát. S ISIS ale většina těchto ostatních džihádistických skupin bojuje. O vliv a získání většího území i finančních zdrojů. O nic jiného. V důsledku je tedy jedno, na koho Rusové nejprve udeřili, i když kritici namítají, že vlastně zabíjejí nepřátele hnutí Islámský stát. V tom mají pravdu. I americká diplomacie už ale prohlásila, že ochotně přivítá kroky, které Rusko podniká v Sýrii, pokud je jejich cílem i mezinárodní teroristická organizace Al-Káida. A její syrskou „pobočkou" je právě Fronta al-Nusrá.
Ano, Saúdská Arábie kvůli tomu skřípe zuby. I díky ní džihádisté už téměř dobyli provincii Idlíb, s výjimkou dvou šíitských vesnic, které islamisté zcela obklíčili a měsíce bombardovali, bez ohledu na to, že v nich žijí tisíce civilistů. Saúdskoarabský ministr zahraničí Ádil Džubajr se také už nechal slyšet, že syrský prezident Bašár Asad bude donucen k odchodu silou, pokud selže preferované politické řešení. Írán pak označil za „okupační sílu“ s tím, že nemůže být součástí mírového řešení, dokud nestáhne ze Sýrie své jednotky a bojovníky hnutí Hizballáh a dalších šíitských milicí, které do Sýrie poslal na pomoc Asadovu režimu.
A o to přesně Rijádu či Dauhá jde. Zájmy regionálních i světových velmocí se v Sýrii prolínají, a pokud z nich neustoupí, těžko nastane v této kdysi nejpřátelštější a nejklidnější arabské zemi klid. A aby toho ještě nebylo v téhle zamotané situaci málo, pro takový Izrael je Hizballáh větším zlem než Fronta al-Nusrá.
Bojovník fronty An-Nusra
Syrská ruleta
Po radikálním vstupu Rusů do konfliktu v Sýrii, který s občanskou či civilní válkou nemá nic společného, se ale rozdané karty mění. Tím spíše, když vlastně jediné pozemní jednotky, které jsou schopny s islamisty bojovat, je Asadova armáda a kurdské milice. Mimochodem, v této souvislosti se do už tak zamotaného stavu můžeme ponořit ještě více. Turecko, významný člen NATO, měsíce odmítal povolit Američanům používat základnu na svém území k úderům na Islámský stát. A když nakonec souhlasilo a oznámilo zapojení do mezinárodní koalice, tak se po pár shozených bombách vrhlo na decimování kurdských povstalců.
Společným nepřítelem, aspoň to tak většina z významných hráčů nahlas prohlašuje, jsou islamisté. Nejde ale jen o ISIS, ale také o další. A na to se zapomíná. Stejně jako na postavení kurdských povstalců, kteří vytvořili už desetitisícové jednotky a dobývají pozice džihádistů, samozřejmě i díky pomoci amerických a dalších koaličních letadel.
Zároveň však Kurdové spolupracují i s režimem Bašára Asada a jsou i komunikačním kanálem mezi Damaškem a Washingtonem. Je totiž nezbytné, aby nedošlo ke střetu amerických a syrských letadel a bez určité koordinace je to prakticky vyloučené. I proto jeden den bombardují syrské letouny ISIS v Palmýře, aby krátce poté, ve stejné oblasti, zaútočily i stíhačky a bombardéry Spojených států.
Kurdští pešmergové
Desetitisíce obětí
Prakticky neustále slyšíme, že válka v Sýrii si vyžádala už přes 200 tisíc životů, podle některých údajů už dokonce 240 tisíc. To je strašlivé číslo! Je ale nutné říci nejen „A“, ale také dodat „B“. Z tohoto jistě obrovského množství je asi sto tisíc zabitých Asadových vojáků, dále na devadesát tisíc členů skupin, které proti režimu bojují, a mezi nimi je i na 35 tisíc mrtvých radikálů ze zahraničí. A nejen ze severní Afriky či Blízkého východu, ale také z Evropy.
I tak je ale počet civilních obětí značný, proto je nutné udělat vše pro to, aby konflikt skončil. Podle některých západních zemí či Saúdů se tak stane po pádu Bašára Asada. Co by ale chtěl Bílý dům či Elysejský palác dělat poté, co by celou Sýrii ovládly zcela netolerantní islamistické skupiny, a je jedno, jak by se jmenovaly, zda Fronta al-Nusrá, Ahram aš-Šám nebo salafistická Islámská fronta.
Paříž, Londýn, Washington i Rijád se také pohoršují nad tím, že Rusko v Sýrii prosazuje své zájmy. To ale činilo vždy, stejně jako ostatní mocnosti jinde a v současnosti i v samotné Sýrii. I proto také zúčastněné státy a zájmové skupiny rozehrály v Sýrii zároveň nekrvavou, i tak ale nelítostnou válku. Informační.
Na jedné straně syrská státní agentura Sana, na druhé saúdskoarabská televize Al Arabiya nebo katarská Al-Džazíra. A falešných obvinění uslyšíme v příštích hodinách, po vstupu Ruska do syrského konfliktu, více než dost, a to i ze strany syrské opozice, která se není schopna dohodnout, či Svobodné syrské armády, jejíž bojovníci jsou mnohdy rozeseti mezi radikálními skupinami.
obrázek
Podobné informační války jsme však svědky od začátku. Stačí si vzít případ tolik diskutovaného Aleppa. Na počátku totiž stál střet dvou hlavních klanů, provládní rodiny Berri a rodiny Hamada, ze které se rekrutovali členové povstalecké Svobodné syrské armády. A právě ti nejprve povraždili předáky Berri.
Další případ lživé kampaně je opět z Aleppa. Před pár dny vyšel článek v německém listu Bil dam Sonntag, z něhož citovala i některá česká média, postavený na prohlášení čtveřice svědků, mj. doktora Šahrúra, o chemickém útoku na předměstí Chán al-Assal v roce 2013. Podle něho ho spáchaly jednotky Bašára Asada, přitom je prokazatelné, že ho má na svědomí opozice.
Jde skutečně o nebezpečnou hru a trochu mi to připomíná Kosovo před i během náletů NATO. Ano, všechny zločiny se musí vyšetřit. Stejně tak si musí Syřané sami rozhodnout o své vládě, tedy o Asadově osudu. Jak ale nedávno řekl Antoine Audo, biskup z Aleppa, v syrské tradici neexistuje pronásledování z náboženských důvodů. Pluralita vyznání bývala odjakživa syrskou zvláštností a výjimečností.
Směrem k Bruselu, Římu, Berlínu či Londýnu pak prohlásil: „Vy Evropané byste se měli bít za to, abyste zabránili odchodu křesťanů ze Sýrie. Damašek, kázání sv. Pavla, či Antiochie jsou přeci ustavujícími prvky naší společné křesťanské tradice. Spíše se vše jeví tak, že jste zapomněli na hodnoty, víru a morálku. Avšak dávejte si pozor. Když islamistickému fanatismu dopřejete možnost, aby vyhnal křesťany z Blízkého východu, dovedete ho k přesvědčení, že může usilovat o dobytí Evropy.“