V úterý večer jsem se do 21:41 hod. na ČT24 díval na Fokus Václava Moravce „V síti“ a s hrůzou jsem konstatoval, že se chvílemi jen těžko domýšlím, o čem to vlastně je. (Bylo to o „netu“ a hlavně o sociálních sítích). Pochopil jsem, že zaostávám a že se dál budu propadat do hluboké nevědomosti, do pocitu méněcennosti, do malomyslnosti, ztráty sebedůvěry, a co horšího, do nechuti pořád dohánět dobu… Naštěstí jsem si uvědomil, že jestli budu u televize dál ztrácet čas závratně rychlým ztrácením sebevědomí, nenapíšu to, co jsem chtěl ještě dnes napsat ani do dvou do rána, natožpak do půlnoci.
Svět podle Zdeňka Velíška (273)
Vypnul jsem televizi, otočil jsem se v židli o 180 stupňů, rozsvítil uspaný počítač a uvědomil si, že touhle dobou si už na webu můžu přečíst zítřejší „Le Monde“. Což je přesně to, co potřebuji, protože to, co jsem četl skoro celý den, tj. dnešní světový tisk, ztrácí aktuálnost - mimo jiné také díky internetu - a že já ztrácím kontakt s realitou.
Utěšovalo mě jen to, že jsem si v duchu (a jen pro sebe) říkal: Rád bych viděl ty úctyhodné hlavní hosty Václava Moravce vstřebávat z internetu tolik informací denně, co já musím vstřebat nebo aspoň natáhnout do svého internetového archivu, aby mělo patu a hlavu a oporu ve faktech to, o čem chci například ještě dneska psát. A to přitom určitě ještě ztratím fůru času tím, že se u počítače budu jako vždycky zasekávat na své neznalosti Windows 8, protože ještě před dvěma měsíci jsem dělal na Windows 7 a v práci (tedy v ČT) mám „ixpéčka“ a v paměti ještě „té šestsetdvojku“, (což si vy mladší vygůglujete, když zadáte heslo t602).
Václav Moravec s knihou Digitální demence německého profesora Manfreda Spitzera
I dnes večer tedy vzdychám při pomyšlení, že v Microsoftu šiky mladých a chytrých lidí dál pracují na „vylepšování“ Windows už proto, že změna je pokrok. (Jen nevím, jestli pokrok je změna, tedy pouhá změna). Vymýšlejí například Windows 8/1 a další Windows… zas musím pomoci paměti a najít na Googlu, jak se ty nejnovější Windows jmenují… Už vím: Windows 10. Jsem si skoro jist, že ani tahle změna mě ještě nemine. Protože já totiž tu a tam nějaký počítač zbořím. Není divu, sedím u něho - když to trochu přeženu - od nevidím do nevidím a nechci toho od něj málo. Chci mít venkovní svět, na který nemám čas koukat ani z okna, aspoň na netu jako na dlani. A řekl bych, že IT mi tohle nabízí. Otázka je, jestli to není svět víc virtuální než reálný.
Rozhodně bych si přál, aby to, co se na síti dočtu o síti, nebylo všechno pravda. Bohužel spíš je, soudě podle reklam, kterými mě neznámí dobrodinci na síti bombardují, jakmile na sebe elektronicky (třeba i mobilem) prozradím, co zrovna potřebuji sehnat, nebo na co zrovna myslím. (Vnucují mi vše, co o tom vědí, nebo mají na skladě, a v poslední době už mě s tím obtěžují nejen v koutech monitoru, tj. mimo texty, s kterými pracuji, ale už i přímo uvnitř toho prostoru, který na monitoru potřebuji NA PRÁCI a ne na nabídky či rozptýlení, o které nestojím.) Někdy mám dojem, že mi počítač čte myšlenky v nezištné snaze, nabídnout mi vše, po čem zatoužím. Ale IT umí také, jak dnes už začínáme chápat, i věci, které nahánějí strach, které včera nebyly ještě ani v science-fiction.
Mluvím o tom, co se dnes dozvídáme - už jako neblahou realitu - o spolupráci internetových obrů s mocnými zpravodajskými službami. Už jsem tu o tom psal v r. 2013. V Horizontu jsem ve stejném roce odvysílal nesmělé varování před možností zneužití. Je přece snadné podvrhnout na síti data či jinou dezinformaci a zasít sémě nesváru mezi státy, jejichž spojenectví chceme rozvrátit. Je také snadné provést masovou invazi vlastní propagandy na některou (nebo některé) ze sociálních sítí, aniž se pozná, že jde o organizovanou kampaň.
Pro dostatečně silnou a rafinovanou cizí mocnost je snadné získat tak na svou stranu třeba i významnou část veřejnosti druhého státu nebo společenství států, jako je třeba Evropská unie. Zejména když dlouhá desetiletí prožitá v bezelstné a přímočaré demokracii zbavila tu veřejnost podezíravosti či ostražitosti před podvodnými a lživými metodami totalitní či post-totalitní propagandy. Že demokracie špatně rozeznává nepřátelskou propagandu od informací a že sama nemá na tvorbu propagandy vlohy, to jsem se právě dnes (také na netu) dočetl jako znepokojivou zprávu.
Jak vidím (v pravém dolním rohu monitoru), dnes už se k původnímu tématu, kvůli kterému jsem chtěl číst ten zítřejší „Le Monde“, nedostanu. Než v něm nalistuji ohlasy na výsledky francouzských komunálních voleb, které jsem tu chtěl rozebírat, bude zítra. Bude tedy také o den delší odstup od těch voleb, než jaký by mě ještě opravňoval je vůbec připomínat. Chtěl jsem o nich ostatně psát hlavně proto, abych se jakoby nenápadně a mimochodem omluvil za to, že v neděli ráno ve Studiu 6 jsem udělal chybu v číslech výsledků jejich prvního kola. Kde jinde se člověk může omluvit tolika lidem jako na netu! A kde jinde než u počítače a na síti se může lépe přesvědčit, že tak moc nezaostává, i když dobu dohání marně.