Nedávno proběhl novinami průzkum veřejného mínění, který zjistil, že jenom osm procent zdejších občanů souhlasí s tím, aby NATO pomohlo Ukrajině. A pouze sedm procent oslovených by poslalo zbraně. Zdá se, že být to na nás, necháme Ukrajince v rusko-ukrajinském konfliktu v bryndě.
Kdepak zbraně Ukrajincům, v žádném případě…
Vždycky prohlašuji, že nejsem obdivovatelem veřejného mínění. Spíš souzním s François Marie Arouet Voltairem: „Mínění jednoho moudrého váží víc než prestiž darebáků a prohlášení tisíců idiotů.“ Už proto, že ten jeden moudrý bývá zpravidla neanonymní a musí se zodpovídat za svůj názor a jeho důsledky. Lid je skryt sám v sobě coby davu a nezodpovídá se nikomu. Nakonec to vždycky svede na „ty nahoře“. Ještě jsem nezažil, ani v historii nenašel případ, kdy by lid masově řekl: „Za to můžeme my! Spletli jsme se!“ A pak se omluvil těm, kdož s ním nesouhlasili. To spíš si pomyslí, že to musejí být znační darebáci, když měli oproti němu pravdu. Jak k ní asi přišli? „Někdo holt má všechno, i ten 'recht', zatímco my, lid, jako vždycky nic!“ rozlehne se uraženě a pobouřeně luhy, háji, hospodami.
Tedy veřejné mínění neberu příliš vážně, je vrtkavé, manipulovatelné a ukvapené. Proto i k jeho výzkumům bývám poněkud odtažitý. Byť mě ale racionálně docela nepřesvědčují a rozhodně mě ani nenapadá řídit dle nich svoje mínění a názory, docela mě baví si je číst. Je to něco jako televizní seriál. Člověka to neuspokojuje, ale když už leží a ono to běží… Ba mě při tom občas i něco inspirativního napadne.
Tak i nad výše uvedeným průzkumem: Především jsem si vysoudil, že občané zemí Koruny české dobře vědí, že ruská angažovanost na východě Ukrajiny je asi značná. Protože kdyby vnímali tamní válčení jako občanskou válku, jak se nám snaží vsugerovat jistý pán z Hradu, nejspíš by podle zkušeností s místní náturou pro zásah byli: Těch pár separatistů by NATO dozajista sfouklo jako svíci a my bychom bez účasti či s účastí mizivou a pokud možno ne přímo bojovou mohli tvrdit, že jsme vyhráli válku. Jenomže - když v tom jedou Rusové, kdo ví, jak by to dopadlo. A mohli bychom si spálit prsty.
Navíc také z jiných hledisek je pochopitelný tento pohled české, moravské a slezské společnosti. K Ukrajině nemáme příliš vřelý vztah. Čím je to způsobeno, nevím a nechápu, ale přílišnou vřelostí tímto směrem netrpíme. Navíc vnímáme Ukrajince a Rusy jako sobě blízká etnika a známe česky charakteristické: „Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“. Kvůli nim se od piva hrdinný český chasník nezvedne. Ukrajina také není členským státem NATO a necítíme tedy spojeneckou povinnost. Na cosi, jako je povinnost lidská, my Češi příliš nejsme.
Inu, to je ovšem jenom taková švejkovská úvaha nad duší českého dobrého vojáka. Byť je to ve skutečnosti hodně smutné a leccos to o nás vypovídá. Kdyby alespoň ty zbraně jsme chtěli dodat…
obrázek
Což mě dovedlo k tématu průzkumu místního veřejného mínění ve věci ještě zajímavější. Rád bych četl výsledky výzkumu zdejších názorů na otázku: „Máme se jako člen NATO přímo účastnit případné bojové akce na obranu Estonska (Litvy, Lotyšska), bude-li jakýmkoliv způsobem ohroženo?“ Tady by před námi stála přímá spojenecká povinnost. Sakra, to bych byl zvědavý na výsledky… A pak bych nenápadně podsunul někam do koutka dotazníku otázku: „Měli by nám všichni členové NATO přispěchat na pomoc, pokud by nám chtěl někdo ubližovat?“
Nechci hádat, jak by zněly odpovědi a jaké by byly všelijaké poměry. I když by se mnou cukalo vsadit si. Klidně dolar proti bobu, že by ten vztah nebyl pro naše veřejné mínění příliš chvályhodný. Ovšem třeba se mýlím. Snad. Byť ale to s těmi zbraněmi pro Ukrajinu… Zvlášť, když víme, že jim je stejně nedají. A mohli bychom s jistotou, že našemu názoru nebude vyhověno, být hrdiny. Alespoň v průzkumu…