Mám ráda výtvarné umění a to i moderní. Často chodím na výstavy a instalace a nechávám se vtáhnout do jedinečného světa toho kterého umělce. Musím se přiznat, že můj záběr je celkem široký, potěší mě jak všem srozumitelné dílo, tak i originální, těžko uchopitelné.
V popředí kurátor
Byla jsem zvyklá na to, že v galerii či výstavní síni byl vytvořen co nejlepší prostor pro setkání s výtvarníkem a jeho fantazií. V místnostech (jedno jak velikých) bývalo uspořádáno vystavované dílo tak, aby měl návštěvník možnost poznat umělce a jeho svět v co nejširších souvislostech. Takovou instalaci mívá na starosti kurátor. Dalo by se předpokládat, že tento člověk je jakýmsi sluhou (v tom nejlepším smyslu slova) umělci. Měl za úkol vytvořit co nejlepší prezentaci děl, aby divákovi vnímání usnadnil, či ho, obrazně řečeno, popostrčil na cestičku, odkud bude mít do světa výtvarníka lepší rozhled. Vytvářel zkrátka most mezi dílem umělce a divákem a sám zůstával pokorně v pozadí.
Momentálně však dosti často dochází jakoby k výměně rolí. Při výstavách se nezřídka do popředí dere sám kurátor či autor instalace, prostřednictvím cizího výtvarného díla prezentuje sám sebe, svůj názor, své vnímání světa. Jako by už nebylo podstatné, na co se díváme, ale důraz je kladen na to, kde a jak je cosi vystaveno. Ocitáme se tak v podivných, víceméně prázdných prostorách, kde v nějakém zákoutí visí obrázek či vykukuje jakási plastika. Čím podivnější prostředí, tím lépe, na čemž by nebylo nic špatného, pokud by byl onen prostor dobře pojednán - což se bohužel neděje.
Smutným příkladem by mohla být nedávná výstava Disegno Interno v originálním až syrovém prostředí Karlín Studios. Velký prostor haly rozdělený nepojednanými panely z dřevotřísky na tři menší. Na konci prostřední, vstupní části je umístěno jedno figurální dílo, v pravé části jsou pak zastoupeni tři umělci jedním či dvěma kousky, které jsou na dřevotřísce nalepeny. V levé části se na předělové panely promítají tři víceméně statická videa, a to je vše. Zmatený divák, který se do této mladé výstavní síně probojuje přes špatné značení a problematickou dopravu, udiveně chodí prostorem a hledá výtvarná díla, která tam nejsou. Když jsem se kurátora výstavy Pavla Humhala zeptala, proč je toho tak málo a tak stroze prezentováno, odpověděl mi: „Protože jsem chtěl.“ A to je ono. Prezentuje kurátor sám sebe nebo umělce? A nemá především za úkol přitáhnout a zaujmout diváka? Já osobně si příští návštěvu Karlín Studios hodně rozmyslím. Ač celkem příznivě přijímám určité umělecké provokace, za blbce jsem nerada.
Jsou v uměleckém světě profese, které bývají více službou než čímkoli jiným, přesto se bez nich umění neobejde. Patří sem např. dramaturgie, produkce, organizace, editorská funkce a také práce kurátora. Těm, kdo takovou službu vykonávají, je souzeno být v pozadí, přesto netřeba mít z toho mindrák. Šedé eminence, pokud jsou to osobnosti, mají rozhled, názor a v neposlední řadě ideu, bývají mocné, potřebné, nezastupitelné a tvůrčí. Jejich místo je však v zákulisí, jakmile se začnou drát do záře reflektorů, bývá to většinou špatně.