"Lordu Blackovi by měl být odejmut šlechtický titul a právo zasedat ve Sněmovně lordů!" zaznělo v budově britského parlamentu letos 17. července. Conrada Blacka, kdysi třetího nejmocnější tiskového magnáta planety, dva dny předtím federální porota v Chicagu uznala vinným z několika podvodů a bránění spravedlnosti.
O oslíkovi, který se dostatečně neotřásal
Nedávno, v pondělí 10. prosince, soudkyně Amy St Eve vynesla verdikt – šest a půl roku vězení a 125 000 US dolarů pokuty. Pokud odvolací soud nerozhodne jinak, lord Black (63) až do svých sedmdesátin nebude sedět v lavicích britské Sněmovny lordů, ale za mřížemi amerického vězení. Anglosaská média případ rozsáhle komentovala, česká média se omezila jen na krátké zpravodajství. Přitom tento případ může být poučný v několika ohledech.
Tím prvním je uplatňování rovnosti před zákonem (psal jsem o něm v Deníčku již jednou před čtyřmi měsíci). Conradu Blackovi nebylo nic platné, že se svoje činy snažil vydávat za zcela legální obchodní praktiky, do kterých nemá soud co mluvit. Při vynesení rozsudku na dotaz, zda něčeho lituje, zpupně odpověděl, že lituje pouze škod, které prý společnosti Hollinger International a jeho zaměstnancům způsobili noví majitelé tím, že se hodnota firmy snížila o 1,8 miliard US dolarů. Soudkyně mu však dala jasně najevo, že „zde ve Spojených státech nikdo nestojí nad zákonem.“ Podle ní je rozsudek poselstvím všem akcionářům o tom, že jejich práva musí stát při rozhodování managementu na prvním místě.
Conrad Black je rodilý Kanaďan, který se vzdal kanadského občanství, aby se mohl stát britským lordem. Fakt, že je souzen v Chicagu, souvisí s firmou Chicago Sun-Times, pozdější Hollinger International, dnes Sun-Times Media Group. Ve svých nejlepších letech firma vlastnila přes 400 tiskových titulů a její roční obrat činil 2 miliardy US dolarů. Kontrolovala globální mediální impérium, jehož součástí byly londýnský Daily Telegraph, Chicago Sun-Times, četné severoamerické deníky a izraelský Jerusalem Post. Přestože Blackův vlastnický podíl ve společnosti činil jen něco kolem třiceti procent, prostřednictvím akcií s hlasovacími právy společnost ovládal. Všechno začalo v roce 2003, když se menšinovým akcionářům zdálo, že společnost nevydělává tak, jak by měla. Vnitřní audit následně prokázal, že 95 % vytvořeného zisku šlo do kapes managementu. Zjistilo se, že Black a úzká skupina jeho spolupracovníků nakládala se společností jako se svým vlastním majetkem. Jednak „zákonným“ způsobem, prostřednictvím firmy, která si účtovala manažerské výlohy, ale i způsobem, jehož zákonnost později soud odmítl uznat.
Po zveřejnění auditu do médií pronikly zprávy o nákladných večírcích a oslavách placených z firemních peněz, jakož i o nákupu nemovitostí a luxusního zboží pro rodinné příslušníky. Firma platila pronájem soukromého tryskového letadla (3-4 miliony USD ročně), kterým létal Black na dovolenou do Tichomoří. Výlet na polynéský atol Bora Bora se zastávkou v Seattlu, aby zde Black mohl zhlédnout Wagnerovu operu Prsten Nibelungů, stál společnost údajně 565 000 dolarů. Když Black uspořádal pro svou manželku Amiel narozeninovou party v newyorské restauraci La Grenouille, stálo to firmu 40 tisíc dolarů. Black si koupil od své firmy apartmá v New Yorku hluboko pod cenou atd. atd.
V roce 2004 správní rada odvolala Blacka z vedení společnosti a menšinoví akcionáři odstartovali řadu žalob, do nichž se zapojil i dohled nad kapitálovým trhem. Hollinger International žádal od Blacka a jeho spolupracovníků, aby vrátili do firmy 1,2 miliardy dolarů, které údajně vytunelovali. Soud takový požadavek odmítl. Policejní vyšetřování se pak soustředilo na šestnáct obvinění, pro většinu z nich však chyběly důkazy, takže letošní rozsudek se týkal jen tří podvodů, z nichž Black získal 6,1 milionů USD. Kromě toho soud odsoudil Blacka za trestný čin bránění spravedlnosti, protože tajně odnášel dokumenty ze své kanceláře, což doložil videozáznam.
Jak se nakonec ukázalo, veškeré nadstandardní výhody manažerů, včetně prodeje nemovitostí pod cenou, nebyly trestné, a trest si zasloužila pouze operace, kterou Petr Horký v deníku popisuje takto: „…on a další lidé z nákladů firmy neprávem vzali celkem 32 milionů dolarů. Členové společnosti tyto peníze v účetnictví označili jako “nesoutěžní„ a podělili se o ně, přičemž Blackův podíl podle soudu činil 6,1 milionu, které nyní musí vrátit. Většina z těchto peněz pocházela ze zisků z prodeje novin, které měly jít do kapsy akcionářů, ale místo toho šly do kapsy Blackovi.“
Článek Petra Horkého je poněkud nepřesným překladem zpravodajství agentury Bloomberg a proto je třeba lépe vysvětlit, co jsou zač ony „nesoutěžní“ peníze. Koncem devadesátých let se vydavatelský byznys ve vyspělém průmyslovém světě začíná dostávat do odbytové krize, která trvá víceméně do dnešních dnů. Nová média a především internet začaly ubírat tištěným médiím čtenáře deníků i časopisů. Firma Hollinger International to pod Blackovým vedením začala řešit tak, že část místních deníků odprodávala jiným vydavatelským skupinám.
Za slib, že po odprodeji příslušných periodik se Hollinger International nepokusí přijít na místní trhy s podobnými konkurenčními tituly, si firma nechala zaplatit zvlášť. To byly ony „nesoutěžní“ peníze, přesněji řečeno – šlo o nesoutěžní doložku ve smlouvě, za kterou kupující platil zvlášť. Ovšem tyto peníze od kupujícího neputovaly k prodávajícímu, tj. firmě Hollinger, ale do firem, které vlastnil management.
A zde se blížíme k druhému poučení z uvedeného případu. Je snem téměř všech investorů najít takovou investici, která přináší dobré zisky, jakési perpetum mobile na peníze, oslíčka, který bude sypat zlaťáky, a to tak, že pořád, ve stále větším množství. Ovšem nic na tomto světě není trvalé. Žijeme v prostředí, které se neustále mění, což se týká jak života jednotlivců, tak života firem.
Problém Conrada Blacka, lorda Blacka z Crossharbours, byl kromě jiného také v tom, že včas nepostřehl měnící se svět, a že se příliš spoléhal na tištěná média jako zdroj permanentního zisku. Možná, že kdyby včas zareagoval na změněnou situaci, a začal kormidlovat koráb globálního vydavatelského impéria směrem k perspektivnějším vodám nových médií, mohl si užívat manažerského luxusu mnohem déle. Vždyť jeho problémy začaly vlastně až v okamžiku, kdy jeho oslíček začal třást méně a méně zlaťáků, takže na ostatní nezbývalo. A ti ostatní se pak ozvali.
P.S. Black se měl poučit ze strategie jiného mediálního magnáta, Ruperta Murdocha, který systematicky rozšiřuje své aktivity do nových a nových oblastí. Začínal s tiskem, pak pronikl do televize, pochopil význam satelitů (BSkyB) a dnes také internetu (MySpace). Není zřejmě náhodou, že ve firmě se nyní namísto nejstaršího Murdochova syna Lachlana dostává do popředí mladší Lachlanův bratr James. Začátkem prosince se stal šéfem evropských a asijských operací News International. Podle britského deníku The Guardian, přesvědčil James svého otce především schopností „spojit dohromady tradiční mediální byznys s digitálními příležitostmi.“