Nedávno se do někdejšího Federálního shromáždění vrátil Ján Čarnogurský. Bylo to jenom "jako"; pro pořad Historie.cs. Na otázku, zda ho nemrzí, že veškeré uznání za klidné rozdělení Československa mají Václav Klaus a Vladimír Mečiar, zatímco na něj, parafrázujme slova Jana Kalvody: "jediného autentického bojovníka za rozvolnění centralistického československého státu", se pozapomnělo, odpověděl Čarnogurský, že byl vlastně rád, když byl trochu stranou při okamžiku rozhodujícího aktu. Ono to prý doopravdy mohlo dopadnout všelijak a ještě by mu potom kdekdo nadával.
Na Slovensko zase jenom tak
Nicméně nyní, v okamžiku, kdy začneme využívat spolu se Slováky veškerých výhod (i nevýhod) „Schengenu“, můžeme říci, že na Čarnogurského slova došlo. Vzpomeňme jakou nevoli či posměch budil se svými židličkami a stoličkami! Ať mají Česko a Slovensko každý svoji sesličku a nad hlavou ať jim svítí samostatná evropská hvězdička a nakonec budou si stejně blízko, zda-li ne blíže, než v pseudofederativním rozhádaném soustátí, říkával zarputile. Teď už to můžeme konstatovat s empirickou jistotou: Ján Čarnogurský, ten tehdy protivný vizionář samostatnosti Slovenska, měl pravdu. Neboť nakonec se ukázalo, že šlo o samostatnost nejen Slovenska, ale i zemí Koruny české. Navzájem jsme se zbavili přítěže nejen toho druhého, ale i s ním spojených všelijakých vzájemných resentimentů a nenávistí. Dnes je to zase jako v lidských vzpomínkách. Z mládí si připomínáme jenom to hezké, z dob první lásky i vojny uchováváme v duši pěknosti a pohlazení, ne hádky a facky. Tak s láskou vzpomínáme na Československo, sedíce na české, potažmo slovenské židličce.
A nyní zase bude přechod přes česko-slovenskou hranici volný jako kdysi. A přitom, jak už řečeno, židličky i hvězdičky jsou dvě a vzpomínek na Československo celá přehršel. Mnozí, zejména ze starší generace, nostalgicky vzpomínají, jaké že to bylo v té staré republice prima. Pozapomněli už na situace, v nichž jsme se navzájem málem pokousali. Představme si, že bychom stále byli spolu s těmi starými nevyřešenými a nevyřešitelnými česko-slovenskými problémy. Navzájem na sebe podráždění, hezké vzpomínky překryté ošklivou současností. Schengen by nám byl dobrý tak tomu překročit hranice a ulevit si někde „za kopečky“ od mizerného česko-slovenského soužití. Že by se postupně zlepšovalo, je jenom iluze. Takhle si každý na své židličce a pod svou hvězdičkou můžeme přiťuknout přátelským schengenským panákem. Třeba na zdraví Jána Čarnogurského.