V den, kdy pro Českou republiku začíná platit Schengenská smlouva, jsme se rozhodli zařadit místo obvyklého "deníčku" Zdeňka Velíška úryvek z jeho knížky "Svět, o který mi jde". Knížka vyšla v Edici ČT před několika dny a článek o "Schengenu" do ní autor psal v červenci letošního roku.
Schengen podle Zdeňka Velíška
Schengen na pozadí evropské minulosti
Od vstupu do schengenského prostoru nás v těchto dnech dělí méně než půl roku. Při téhle větě mě napadá, že Evropská unie nesestává jen z pojmů jako direktivy Evropské komise, příspěvky do unijní pokladny, čerpání evropských dotací a podobně. Evropská unie sestává také z pocitů. Dokonce z pocitů příslušníků zemí, které v dané chvíli v unii ani nejsou.
Kdykoli jsem měl v devadesátých letech příležitost překračovat ve vnitřním prostoru Evropské unie některou z někdejších hranic, třeba německo–francouzskou, na Rýnu mezi Kehlem a Štrasburkem, vždycky jsem měl zvláštní pocit, když jsem míjel dávno opuštěné budovy hraničních přechodů. Jejich prosklená průčelí byla definitivně osleplá nánosy prachu, ale já je stejně míjel krokem, s pocitem neurčité obavy, která se ovšem prudce měnila v pocit volnosti a svobody, jakmile jsem si uvědomil, že míjím jen pomníky evropské minulosti. A ten pocit se umocnil, když jsem si k tomu navíc uvědomil, že asi také míjím předobraz své – naší – budoucnosti. Vydrželo mi to dodnes, přesto, že kolem těch zrušených hraničních přechodů jezdím dost často.
Uvědomuji si, že Schengen je pro mne – možná i pro vás – právě tenhle pocit. A také si uvědomuji, že nejenom pro mne a pro vás. Vžijte se do pocitů těch Němců a Francouzů, pro které nejsou dvě světové války minulého století jen látkou ze školního dějepisu, ale tím nejbolestnějším kusem vlastního života nebo života rodičů a prarodičů. Jejich pocity na místech, která kdysi tvořila hranici mezi nimi a odvěkými nepřáteli na druhé straně Rýna, jsou určitě jiné než moje, ale možná jsou ještě hlubší než moje. Nebo byly. Protože Schengen se pro Němce na jedné straně, Belgičany, Francouze, Holanďany na druhé, změnil už před lety ve všední realitu a oni už ho přestali vnímat jako kontrast s minulostí. Přestali mít ten zvláštní pocit na hranici, která přestala být plotem a hradbou. Plotem, který odděluje, a hradbou, která chrání.
To, že přestali mít ten pocit není špatně! Naopak, je to dobře. Přestali cítit pokoření před plotem, který odděluje, přestali mít potřebu hradby, která chrání. U mne – u nás – takové pocity a potřeby ještě přetrvávají. V mém případě vědomí, že když vstupuji do schengenského prostoru, vstupuji mezi lidi, kteří bezhraničnost sjednocené Evropy (z hlediska svobody svého pohybu) vnímají jako všední realitu, takové vědomí jen umocňuje můj pocit nevšednosti. Paradoxně se ovšem těším na dobu, kdy pojem „schengen“ také zcela přestanu vnímat. Bude to tehdy, až při jízdě kolem beznadějně zaprášených skel budov bývalých hraničních přechodů přestanu zpomalovat víc, než mi přikazují dopravní značky.
Někdo jiný – zejména někdo mladší – může vstup do schengenského prostoru vnímat méně pateticky, než ho vnímám já díky všem těm radikálním proměnám poměrů ve střední i širší Evropě, které se odehrály za mého života, zejména co se týče svobody pohybu. Můj otec také cestoval bez pasu, víz a výjezdní doložky. Za druhé světové války. Když ho převáželi z terezínské Malé pevnosti do věznice v Drážďanech, odtud do polského Gollenowa, zpátky do Německa, do věznice ve Waldheimu, znovu do Malé pevnosti a odtud do německého koncentráku ve Flossenbürgu.
V též době cestovaly po Evropě i armády. Z Německa do všech směrů a ze všech směrů opět k Berlínu. Z mapy přitom mazaly celé vesnice i velkoměsta. To připomínám jen proto, abych Schengen dostal do širších souvislostí.
Když si ovšem dovolím jít ještě dál do minulosti – do té, kterou už můžeme znát jen z dějepisu – musím naopak uznat, že v dobách hodně dávných cestovali Evropou bez větších problémů například krajánci. Samozřejmě, že úplně jinak než armády a vězňové nacismu a „totálně nasazení“ (tj. občané okupovaných zemí zavlečení do Německa na práce; třeba na vyprošťování mrtvých z rozvalin ve vybombardovaných městech).
Krajánci překonávali – tuším, že většinou pěšky – obrovské vzdálenosti, získávali zahraniční zkušenosti velmi podobně tomu, jak je dnes – díky například programu EU Erasmus - získávají studenti. Jenomže krajánci nemuseli podstupovat žádná výběrová řízení, než si hodili raneček přes rameno, a ty zkušenosti získávali skoro vždycky na více než jednom místě.
Svobodný pohyb po Evropě už tu byl. Nám, Středoevropanům dvacátého a jednadvacátého století ovšem nedávné nešťastné kapitoly dějin deformují pohled na okolní Evropu. Je pro nás pořád ještě cizím zahraničím; víc cizím, než byla pro ty české krajánky nebo třeba pro šumavské šumaře. Kdybych chtěl trochu vtipkovat, mohl bych říct, že Švanda dudák by možná měl co říct i ke členství Turecka v Evropské unii.
Svoboda pohybu vědců a šíření vědy: myslíte, že to je vymoženost naší doby? Takový Paracelsus, autorita středověkého lékařství, původem Švýcar, zanechal svou stopu na mnoha místech Evropy od Vídně po Štrasburk; Koperníkovo jméno jsem našel na čestném místě na seznamu učenců boloňské univerzity; Václav Šašek z Bířkova doputoval v 15. století „z Čech až na konec světa“; působení Dána Tycho de Brahe nebo Němce Keplera v Praze také nemusím připomínat…. a to jsou jména, která mě napadla jen namátkou. A umělci, hudebníci, stavitelé chrámů? Evropa jim prostě patřila. Jejich díla – zejména ta architektonická – jsou vizitkami měst, v nichž oni sami byli přechodnými hosty, a zároveň jsou ty architektonické skvosty vizitkami Evropy jako kulturního celku.
S oblibou uvádím jako příklady evropské integrace Mozartovy opery – zpívané na italská libreta, s příběhy ze Španěl či z Francie, a uváděné v premiérách jednou ve Vídni, jednou v Praze.
Možná mi jako protiváhu připomenete pokusy o „sjednocování“ Evropy manu militari, brutální vojenskou expanzí. Dobyvačné vojny tu byly také ve všech minulých staletích. Byly ale právě jen protiváhou, lépe řečeno, protikladem, k tomu, o čem hovořím. Tak jako nedobrovolné cestování mého otce po Evropě je protikladem ke svobodě pohybu osob, práce a tudíž i myšlenek a morálních hodnot, ke které nás opět o něco víc přiblíží Schengen.
Práce, hlavně tvůrčí práce, věda a umění, se ve většině epoch evropské minulosti šířily, aniž jim hranice příliš stály v cestě. A také byly, když to šlo, účinnými faktory stmelování a integrace Evropy. Stojí zato si teď, když se nám otvírá schengenský prostor, připomenout, že nositelé těchto hodnot – tedy řemeslných dovedností, tvůrčí práce, vědy a umění – se na svých cestách Evropou a při svém působení na různých místech kontinentu často setkávali s menšími překážkami, než jaké zažila moje generace a jaké odstraňuje Evropská unie takovými smlouvami, jako je schengenská. Schengen je krok kupředu, ale také návrat k tomu nejlepšímu v evropské minulosti.
Knížku Zdeňka Velíška, která vychází z textů uveřejněných v této rubrice, si můžete objednat v eshopu České telvize.