Musím se přiznat, že teprve koncem roku, který odchází, mě fascinuje ono trojčíslí 007 v jeho letopočtu. Snad nikdy více než nyní jsem nepociťoval potřebu nositele toho identifikačního čísla, tedy filmového klaďase typu Jamese Bonda, který by snad dokázal rozklíčovat četné zapeklité případy organizovaného zločinu prorůstajícího do našeho politického života nebo možná naopak z politických kruhů přímo vycházejícího. Pan Kubice mě svou podivnou předvolební zprávou o čistotě svých úmyslů a činů nepřesvědčil, stejně jako mě o plné oprávněnosti kritiky jeho působení nepřesvědčili ti, kteří ho nedávno odvolali. Trojčíslí 007 zůstane tedy nesplněným symbolem našeho velmi závažného morálního dluhu i do dalších let, která už to magické trojčíslí obsahovat nebudou.
Na přelomu letopočtu
Koncem tohoto roku jsme si také uvědomili, že jsme opravdu součástí evropského celku, který se svou velikostí zařazuje hned za Čínu a Indii. Nemám trpělivost zkoumat, zdali se to týká čtverečních kilometrů nebo počtu obyvatel, ale ať tak či onak, pohled na takto jednotně vymalovanou mapu schengenského prostoru je impozantní. Ovšem v souvislosti s tím, čím jsem toto poslední letošní zamyšlení začal, by mě zajímalo, jak si v tomto celku stojíme právě s oním úkolem pro Jamese Bonda. Pofiderní statistiky zcela neprůhledného původu, jakými nás zásobuje třeba Transparency International či jiné podobné organizace, o tom neříkají téměř nic. To spíš mi napovídá jakési moje zažité povědomí, že Evropa je v této věci pravděpodobně zhruba rozdělena pomyslnou úhlopříčkou dělící lepší severozápad od horšího jihovýchodu. Podle toho bychom připadli kamsi doprostřed, ale spíše se zdá, že nás to táhne poněkud jihovýchodněji.
Pokud by i pro novou Evropskou unii mělo platit heslo Spojených států amerických, že mnohostí dojdeme k jednotě, pak je zde velká naděje, že k nám snad zavane onen příznivější severozápadní vítr a nová Evropská unie jako celek se i po stránce ekonomické a morální srovná k podstatně lepšímu průměru než je zatím stav naší země. A právě tyto neblahé režimy, kromě už zmíněného morálního zbídačení poměrně širokých vrstev obyvatelstva, způsobily i značný únik příslušníků českého národa do svobodného světa, což znamená ztrátu několika generací osobností, které odvádějí své schopnosti jinde než v této zemi, kde by jich bylo tolik zapotřebí. Zatím jen menšina těchto lidí se ze světa trvale vrátila a ti také většinou bez problémů zapadli do našeho života. Horší je to s těmi, kteří se vrátili jen napůl a jsou chvíli tu a chvíli tam. Svůj schizofrenní democil pak přenášejí i na své děti. Ty v lepším případě jakž takž zvládnou češtinu, ale těžko mohou zvládnout české reálie, když od malička žijí v jiném prostředí.
A tady vzniká velmi aktuální výzva i pro nás, kteří jsme v této zemi zabydleni, ale stále více se stáváme součástí celku, který bude nabývat na jednotné politické, právní a kulturní identitě. Na rozdíl od Spojených států amerických by se však ten celek neměl stát oním pověstným tavicím hrncem, nýbrž by měl uchovat základní podstatu svých jednotlivých členů. Více než o identitu politickou, ekonomickou a právní půjde o zachování svébytnosti jazykové a kulturní. U menších národů to bude samozřejmě těžší, o to více však na to u nás musíme myslet od samého počátku.
Z tohoto hlediska je prezidentský kandidát Švejnar na tom hůř než v této zemi pevně zabydlený Václav Klaus. Takové výpadky by však ve své, jak říkal, pansofii měl i sám Jan Amos Komenský, který na studiích a v emigraci prožil v cizině téměř půl století svého života. I naši první prezidenti Masaryk a Beneš strávili mimo svou vlast dlouhá období, která by u každého z nich dala v součtu celá desetiletí. Ovšem na rozdíl od lidí, kteří žili jenom zde, získali takový přehled a nadhled, o jakém se usedlým tuzemcům ani nezdálo.
Jde tedy o to, abychom se snažili najít trochu univerzálnější podobu našeho češství. Ta by nás ubránila nezdravým unifikačním nástrahám, ale s ní bychom se přitom suverénně pohybovali po Evropě jako po své dávno přirozené širší vlasti, v níž najdeme spoustu hodnot nám blízkých a do níž vneseme co nejvíce všeho dobrého a jiným srozumitelného, co zatím bylo uzavřeno jen pro nás v našich dosavadních hranicích.