Je sice pravda, že v běhu života lidí, zemí, regionů, kontinentů i lidského společenství jsou předěly mezi roky poněkud umělou záležitostí. Historie je kontinuální a rok je v ní příliš krátkou jednotkou času, ale někdy se člověk má ohlédnout, aby věděl kam má udělat příští krok. Konec roku se k tomu hodí.
Svět 2007 očima Zdeňka Velíška
2007 - rok změny
I když chci psát o změnách spíš širšího než jen lokálního dosahu, stejně začnu u změny, která nastala u nás v Česku. Má to svou logiku. Hned na počátku roku v prvních dnech své existence změnila vláda Mirka Topolánka znatelně některé konstanty české zahraniční politiky: Evropské unii dala najevo, že spolu s tehdejší polskou vládou nepřipustí schválení textu „evropské ústavy“, a že v Unii hodlá patřit k odpůrcům dalšího prohlubování jejího integračního procesu. Zároveň oznámila, že bude s americkou vládou jednat o umístění radarové základny na českém území. Obě věci měly svůj poměrně bouřlivý vývoj po dobu celého roku 2007. Co se vztahu k EU týká, český premiér nakonec připojil svůj podpis k podpisům ostatních šestadvaceti státníků pod kompromisní text „Lisabonské“ smlouvy. Ta skutečně není ústavní smlouvou a nebyla do ní zahrnuta ustanovení, která by se dala považovat za základní kameny nadnárodního evropského státu. Evropské unii ale umožňuje fungovat, zaujmout důstojné místo ve světové aréně, kde po dva roky velice chyběla, a také upevňovat svůj integrační proces, což není totéž, jako ho prohlubovat.
Druhý zmíněný počin české vlády, ohlášené jednání s americkou administrativou o radaru, se v průběhu roku stal jedním z nejsledovanějších problémů světové politické scény. Hlavně proto, že americký záměr a kroky Washingtonu, Prahy a Varšavy k jeho uskutečnění vyvolaly novou polarizaci vztahů mezi „Západem“ a Ruskem. Takový vývoj samozřejmě nebyl součástí původního amerického záměru a vůbec ho zřejmě nečekala česká vláda.
Evropská unie a NATO nezformulovaly dosud odpověď ani na americký plán umístit základny protiraketového štítu ve dvou středoevropských zemích, ani na novou polarizaci vztahů s Ruskem, ani na to, že tento vývoj prohloubil rizika závislosti evropských ekonomik na ruských energetických surovinách a vynesl na povrch problém rozdílnosti mezi evropskou bezpečnostní politikou a představami, které má v této věci Bushova administrativa.
Co se naší země týká, stala se znovu, doufejme, že jen na ten minulý rok, epicentrem nebezpečného napětí a předmětem velmocenské konfrontace. Poslední kroky nové polské vlády svědčí o tom, že Polsko se už v této situaci necítí dobře a rádo by ji změnilo. I k evropské myšlence zaujala v závěru roku nová polská vláda vstřícné stanovisko.
Libanon-Irák-Afghánistán-Pákistán
Oblast největších rizik pro mír ve světě se v roce 2007 rozprostírala od Středozemního moře až po Himaláje. Je to už notný kus světa! Události z druhé půli roku - stále vyšší napětí v Libanonu, varovné potíže mezinárodních sil v Afghánistánu, zavraždění Bhuttové a nepokoje v Pákistánu - přivádějí komentátory k závěru, že Irák se v r. 2007 stal jen součástí tohoto vroucího kotle. Přestal být jeho výlučným ohništěm. Naopak irácké „ohniště“ v druhé půli roku vychládalo!
Když odhlédneme od všeho ostatního, co se děje mezi Bejrútem a Islámábádem, můžeme zlepšení bezpečnostní situace v Iráku (pokud vydrží) považovat za Bushovu výhru v sázce na posilování vojenské přítomnosti v Iráku. Pokud bude uklidnění trvalé, bude to významná změna nejen pro Irák, ale asi také pro vývoj volební kampaně ve Spojených státech.
Posledními událostmi v Pákistánu a neuspokojivým vývojem bojů s Tálibánem v Afghánistánu (a vlastně i v Pákistánu) ukázal rok 2007 v plném světle jednu z dosud přehlížených slabin Bushovy zahraniční politiky – nepříjemnou závislost americké „války“ s al-Kaidou a Tálibánem na Mušaráfově Pákistánu. Rok 2007 také podle mě potvrdil potřebu přehodnotit strategii pomoci mezinárodního společenství Afghánistánu. Ta země potřebovala nějakou obdobu Marshallova plánu už v r. 2001 po rozprášení Tálibánu! Tím naléhavěji ji potřebuje dnes, kdy vojenská intervence sama o sobě zabředá do potíží. Teprve až v Afghánistánu předčí civilní pomoc svým objemem a významem pomoc vojenskou, stane se Tálibán slabším soupeřem. Zatím má výhodu bídy a zaostalosti.
Evropa na konci roku 2007
Závěr předchozího odstavce mě vrací zpátky do Evropy. Ve vojenských misích evropských zemí, ať už v rámci NATO nebo mimo něj, tradičně existují prvky civilní pomoci, a to nejen v polních nemocnicích. Proto je právě evropská politika povolána k tomu, aby se zasadila o posílení civilní pomoci Afghánistánu.
EU se na konci r. 2007 vybavila nástrojem, který může dát váhu jejímu slovu na mezinárodních fórech, při řešení takovýchto i jiných regionálních či globálních problémů. Mám na mysli Lisabonskou smlouvu. Jeden takový problém ovšem bude EU patrně nucena řešit ještě, než bude smlouva ratifikována, než vstoupí v platnost a začnou fungovat nové prvky a noví představitelé unijní zahraniční politiky: Problém Kosova je akutní! A rok 2007 ukázal, i když se o tom příliš nepsalo a nevysvětlovala se všechna rizika, že rozhodnutí o osudu Kosova bude od Evropské unie vyžadovat víc politické zralosti, než kolik jí zatím v zahraničněpolitických otázkách jako platforma dvaceti sedmi zemí osvědčovala.
EU byla na konci roku 2007 silnější tím, že překonala vnitřní krizi, ale určitě zůstávala slabá jednou svou vrozenou vlastností: rozdílností v přístupu členských vlád k problémům kontinentu jako celku. Při rozhodování o Kosovu ji ale možná vrozená názorová neshoda aspoň donutí zamyslet se ještě jednou a pořádně nad tím, co všechno by přinesl její, zatím všeobecně předpokládaný, souhlas s jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova.
- Podpis Lisabonské smlouvy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/20/1971.jpg
- Nepokoje v Pákistánu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3052.jpg
- Demonstrace kosovských Albánců autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/32/3188.jpg