Osmičkový rok je tady a s ním i konjunktura pamětníků. Patřím mezi ně. Rok 1968 mě zastihl ve věku zvýšené vnímavosti k událostem okolního světa, které uvízly v paměti hlouběji, než události pozdějších let. Paměť jednoho člověka se však nemusí shodovat s pamětí jeho současníků. Je to pochopitelné, každý z nás žil a žije svůj individuální osud, jehož zkušenosti jsou nepřenositelné. Fakta by však měla být svatá, zvláště ta, která lze doložit.
Osmašedesátnická polemika
Hned na začátku roku, konkrétně ve čtvrtek 3. ledna 2008, jsem zaznamenal jednu z pamětnických polemik, na které bude osmičkový rok asi dost bohatý. Ten den Pavel Verner v komentáři deníku Právo věnovanému Ústavu pro studium totalitních režimů napsal větu: „Ve stoprocentní totalitě, jakou určitě byla padesátá léta, by nemohly několik let poté vzniknout filmy české vlny, vyjít Škvoreckého Zbabělci, Kunderův Žert či Vaculíkova Sekyra, v osmašedesátém by tu nemohla být, a to v nedemokratickém režimu, svoboda tisku, z jaké by se dnešním “jakobínům zprava„ protáčely údivem panenky.“
Ondřej Neff, který téhož dne na ČRo2 v pořadu „Jak to vidí…“ komentoval události dne, s Vernerem silně nesouhlasil („Verner žil snad na Marsu“). Podle jeho názoru zde žádná svoboda tisku v roce 1968 nebyla, což dokazoval přítomností cenzorů v redakcích, kterou on sám v rozhlase v té době zažil.
Na jedné straně s Neffem souhlasím v tom, že ona deklarovaná svoboda tisku v roce 1968 byla dosti omezená, svobodně se diskutovalo jen o vybraných tématech, řada témat byla pro média tabu ať už kvůli cenzuře nebo kvůli opatrnosti šéfredaktorů. Pokud si dobře vzpomínám, svobodně se tehdy chovaly hlavně týdeníky Student a Reportér. Na straně druhé však Neff nemá pravdu, když tvrdí, že cenzura v rozhlase „trvala až do konce“, a že „bez cenzury rozhlas pracoval jen v době provozu svobodných vysílačů od 21. do 28. srpna.“
V zájmu historické pravdy je třeba říci, že cenzura byla v roce 1968 skutečně zrušena. Webová stránka totalita.cz, o tom říká: „Od února 1968 již redaktoři cenzuru ignorovali. Zrušení Ústřední publikační správy předsednictvem ÚV KSČ dne 4. března 1968 bylo potvrzením statusu quo. Legislativně zrušilo cenzuru Národní shromáždění koncem června 1968.“
Pokud by Ondřej Neff nevěřil tomuto internetovému zdroji, může nahlédnout do knihy novináře Dušana Tomáška „Pozor cenzurováno!“, nebo ještě lépe do nezpochybnitelných zápisů Národního shromáždění, které ve svém čtvrtém bodě novelizovalo tiskový zákon článkem o nepřípustnosti cenzury. Stalo se tak 25. června 1968. Není bez zajímavosti přečíst si stenoprotokoly této schůze, jakož i výrok poslance Laštovičky: „Fakticky u nás svoboda existuje, cenzura prakticky není. Jde o to, aby tato skutečnost byla také uvedena do souladu s právním řádem.“
Svoboda tisku však velice brzy vzala za své, když po srpnové okupaci se tiskový zákon znovu novelizoval, tentokráte na příkaz Moskvy, neboť zavedení kontroly sdělovacích prostředků bylo obsahem čtvrtého bodu protokolu, který československá delegace v Moskvě podepsala. Další novela tiskového zákona z 13. září zřídila Úřad pro tisk a informace. Účinnost paragrafu zakazujícího cenzuru se „přechodně pozastavila“. Ta „přechodnost“ pak trvala dvacet let.
Když se v červnu 1968 cenzura rušila, z třísetčlenného Národního shromáždění hlasovalo proti zákonu 30 poslanců, 17 se jich zdrželo hlasování. Když se cenzura v září 1968 znovu zaváděla, proti nebyl nikdo, jen dva poslanci se zdrželi hlasování.
Tolik řeč dokumentů, které není na škodu občas oživit. Všechny jsou na internetu.