Dnes se naplní jedna z obav, s nimiž šla Sarkozyho vláda do prvního opravdového střetu se zaměstnaneckými odbory: Stále ještě bude trvat stávka na železnici a v městské hromadné dopravě a zároveň vyjde do ulic jakýsi druhý sled - úředníci, učitelé a další zaměstnanci veřejné sféry. Jde jim o něco jiného než železničářům a lidem od MHD, ale utvoří s nimi - aspoň na jeden den - mnohem mohutnější sílu, vláda bude vypadat o něco víc přitištěna ke zdi.
Svět podle Zdeňka Velíška (93)
O co komu jde?
a) Úředníci, pedagogové a další „státní zaměstnanci“, (uvozovky znamenají, že ten termín používám pro jeho srozumitelnost, ačkoli vím, že byl nahrazen jiným, bohužel neohrabanějším) vyhlásili na dnešek stávku, která je protestem proti snižování jejich kupní síly a proti úmyslu vlády snížit stavy zaměstnanců v jednotlivých typech veřejné služby. Stávka se koná v den zahájení debaty o rozpočtu ministerstva školství (a dalších resortů) a má být jednodenní (pokud se věci nezdramatizují v jejím průběhu). Zaměstnanci veřejného sektoru ztratili za posledních šest let 5% své dřívější kupní síly. Začínající učitel má plat rovnající se nájmu pařížské garsoniéry. Vláda chce zrušit téměř 23 000 zaměstnaneckým míst z čehož 11 200 učitelských. Znamená to, že průměr žáků ve třídě by se musel zvýšit z nynějších 24 na 31. To je jeden z nejpádnějších argumentů stávkujících pedagogů.
b) Železničáři a zaměstnanci MHD, stávkující sedmý den, se pokoušejí zabránit reformě tzv. zvláštních režimů důchodového systému. Ty bychom mohli označit za jakási historická cechovní privilegia. Jejich obhajoba je tedy hodně svízelná, ve světle takových faktů, jako že většina Francouzů je pro provedení důchodové reformy, že ani levice a dokonce ani velké odborové svazy nepopírají nutnost důchodové reformy obecně a reformy některých zvláštních režimů zejména. Během šesti dnů stávky dopraváků klesal podíl stávkujících ze 32 % na méně než 20% z celkového počtu zaměstnanců v obou sektorech. Stávka tedy čím dál tím míň ochromuje dopravu, tedy méně vadí vládě. Ovšem méně vadí také cestujícím, a to se obrací v její výhodu. Body získávají stávkující hlavně neustálým prodlužováním stávky.
Už nyní premiér - který samozřejmě hlásá naprostou neústupnost vlády - nabízí vyjednávání o vládních zárukách toho, že důchody nebudou ztrácet kupní sílu, že se budou řádně valorizovat, případně se budou vypočítávat výhodněji než dosud. K tomu podotýkají kritici z řad těch ještě neústupnějších zastánců radikální důchodové reformy, že takové ústupky vlastně anulují finanční efekt, který má reforma přinést.
Postavení vlády
Uvidíme už brzo, zda se Sarkozyho velkoryse rozehraná partie „mnohostranných zvratů“ (ruptures) v sociální politice a ve „zhodnocování práce“ (jeho hlavní volební heslo) dá uhrát. Možná už ve středu, kdy se (snad) bude konat první jednání stávkujících s vedením drah a MHD za přítomnosti vládního zmocněnce. Prezident a vláda nemohou ustoupit v zásadní otázce (tj. v „odbourání zvláštních režimů“), protože to je teprve začátek jejich utkání se zaměstnaneckou sférou. Po novém roce má přijít jednání se „sociálními partnery“, tedy se zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými odbory, o „service minimum“, tedy o povinnosti zajistit při stávkách minimální obslužnost, ve zdravotnictví minimální péči, jinými slovy zajistit, aby se postižený sektor nezhroutil a s ním další články národního hospodářství. Stávka na německých železnicích ukázala, jak je k tomu blízko, jakmile nákladní doprava stojí jen pouhých pár dní. A dvě obří stávky francouzských řidičů kamionů (mimochodem také kvůli právu na odchod do důchodu v pětapadesáti a dřív) ohrozily už v devadesátých letech na pár týdnů ekonomiku v řadě evropských zemí. Odboráři ale vědí, že právě v této hrozbě spočívá síla stávkového hnutí. Budou své „právo na stávku“ v její úplnosti bránit zuby nehty.
Stávkové hnutí má letos ve Francii ještě jednu zcela mimořádnou charakteristiku. Odehrává se v období, kdy v evropské aréně prosazuje francouzský prezident změny v ekonomickém myšlení nejen pro svou zemi, ale pro celou Evropskou unii. Sarkozyho vize se často nekryjí s dosavadní filosofií liberálního kapitalismu, dalo by se o nich říci, že jsou „nesystémovou“ reakcí na tlaky, kterým je Evropa vystavena v dnešním světě globálního trhu a v atmosféře obav z politických agresí kamuflovaných obchodními transakcemi, za nimiž lze zřetelně vidět státní kapitál i státní velmocenský zájem. Já bych řekl, lepší nesystémová reakce než žádná. Ale zatím by tohle bylo asi v EU označeno spíše za kacířský názor.
Sarkozy poražený francouzským odborovými svazy bude mít o mnoho menší vyhlídky na prosazení své „revoluce“ v ekonomické filozofii dnešní Evropy. Sarkozy vítězný je bude mít možná o něco větší.
Poznámka k reakcím na mé úterní komentáře
Ale tentokrát bych považoval za chybu nepoděkovat. Za vaše poznámky k mému minulému komentáři (a k mnoha předchozím). Jsou nesmírně povzbudivé. A to je to, co jsem právě strašně potřeboval. Myslím, že povzbudit potřebujeme někdy, možná právě teď, všichni. Mohu si jen přát, aby to, co se vám snažím sdělit, nebylo někdy pravým opakem povzbuzení. Ovšem i názor, se kterým se neztotožníte a naopak dostanete chuť mu odporovat, je povzbuzením. K přemýšlení. K zaujetí stanoviska. K životnímu postoji.