Za devatero horami a devatero řekami byl jednou jeden král, který se dostal na trůn jednoho království, nad kterým před pěti stoletími Slunce nezapadalo. Ano, tak se samozřejmě říkalo Španělsku, které ve své době bylo největší koloniální mocností světa s državami od západního pobřeží Ameriky přes Evropu a Afriku až po východní Asii. Slunce nad ním tehdy nezapadalo. Dnes už dávno ano. A řeč je o jeho dnešním králi Juanu Carlosovi de Bourbón, kterého jmenoval v roce 1969 na sklonku diktatury sám fašista Franco, a který o uplynulém víkendu ztratil nervy.
Latinské oči Filipa Kandy: O králi, který ztratil nervy
LATINSKÁ AMERIKA A MONARCHIE
Bylo to na závěr 17. Summitu iberoamerických zemí v chilském Santiagu. Zprávy o tom pronikly i do českých médií. Venezuelský prezident Hugo Chávez ve svém projevu nejprve označil bývalého španělského premiéra José Maríu Aznara za fašistu. Současný španělský premiér, socialista José Luis Rodríguez Zapatero, mu na to odpověděl, že „můžeme mít (na Aznara) určitě odlišný názor, ale musíme respektovat, že ho zvolil španělský lid v demokratických volbách“. Když si pak i dál Chávez stál za svým, španělský král Juan Carlos ho okřikl: „Nechtěl bys mlčet?!“ Chávez ale dál ospravedlňoval své tvrzení, mimo jiné tím, že Aznar věděl dopředu o puči proti Chávezovi v roce 2002 a podpořil nedemokratický puč tím, že vehnal svou zemi do války v Iráku, i když 90 procent Španělů bylo proti, že lhal o atentátech proti vlakům v Madridu v březnu 2004, které přisuzoval baskické organizaci ETA, a právě proto prohrál tři dny poté v parlamentních volbách… Král Juan Carlos ztratil nervy, zvedl se a z jednání odešel.
Pro latinskoamerická média od té doby nebylo závažnějších témat, o kterých informovat. Incident se propírá ze všech stran. A zatímco naopak pro evropská média – věnující se dění v Latinské Americe jen povrchně – šlo o další výstřednost zesměšňující Huga Cháveze, v latinskoamerických médiích španělský král vůbec nevychází jako vítěz. Ba přesně naopak. „O Chávezovi mám své rezervované mínění kvůli jeho výbušnému temperamentu“, napsal mi můj peruánský kolega, novinář Ives Berger, „ale nikoli o jeho principech a ideálech, které legitimizuji v regionu, ve kterém dnes stále máme 200 milionů chudých.“
Velmi výstižný je i úvodník mexické La Jornady z 11. listopadu: „Je pravdou, že venezuelský prezident přerušil španělského premiéra. Ovšem mezi ním a jednáním španělského krále, který na demokratickém fóru přikazuje někomu mlčet, je přinejmenším propastný rozdíl.“
Úvodník La Jornady totiž odráží všeobecné cítění Latinoameričanů, kteří dodnes nemohou zapomenout na to, že jejich předci žili po tři staletí pod nadvládou španělské koruny a teprve počátkem 19. století se jejich národy osamostatnily. Hrdinové bojů za nezávislost, Bolívar, Miranda, San Martín, jsou dodnes ideologickými vůdci nástupnických zemí. Hugo Chávez dokonce vtisknul jméno Bolívara i do dnešního názvu Venezuely. Jmenuje se po něm i Bolívie a uctívají ho dodnes všechny latinskoamerické země. Své patrony uctívají v Latinské Americe jak oficiální místa, tak opozice.
Latinoameričané jsou dodnes velice citliví na jakékoli projevy povýšenosti ze strany někdejší metropole a koloniální mocnosti. A pokud takový projev navíc zazní přímo z úst krále, nejvyššího představitele monarchie, tedy instituce, kterou vůbec nemají v oblibě…
Ostatně ani v dnešním Španělsku se monarchie netěší velké přízni a v posledních týdnech se stala terčem nebývale ostré kritiky i v médiích. Možná proto je král tak nervózní a ztrácí kontrolu na mezinárodních fórech, jako tomu bylo v Santiagu. V žádném případě nelze španělské koruně upřít úsilí a snahu, například u prince Felipa, který po světě šíří literaturu, kulturu a znalosti o španělsky mluvících zemích prostřednictvím poboček Cervantesových institutů. Jednu z nich máme už přes 2 roky i v Praze. Vítáme ji, a jejích služeb využívají stovky studentů a široká veřejnost. Asi by udělala španělská koruna lépe, kdyby své úsilí v dnešní době vynakládala výhradně tímto směrem. Vzpomínám si, jak jsem sám zpravodajsky pokrýval jednu návštěvu krále Juana Carlose v Praze a jak nebylo možné z úst Jeho Veličenstva dostat jediné vyjádření na mikrofon. Ve Španělsku je totiž zvykem, že král nedává politická prohlášení. Latinoameričané teď asi musejí potvrdit, že je to tak lepší.
BLIŽŠÍ CHÁVEZ NEŽ AZNAR
A co Hugo Chávez? Ten má ve Venezuele a v celé Latinské Americe silnou podporu na jedné straně, ale také početnou opozici na straně druhé. Je notoricky známý svým populismem a na prezidenta přehnaně lidovým přístupem, ale zároveň i morálkou armádního důstojníka a projevem revolucionáře a spasitele. Jeho lidé ho prostě berou takového, jaký je. Od španělského krále Juana Carlose by se ale spíše očekávalo jednání na jiné úrovni. Svojí podrážděnou reakcí ale docílil toho, že se za Cháveze postavili i ti, kdo s ním tolik nesouhlasí. I těm se totiž postoj krále Juana Carlose vůbec nezamlouval. „Juanu Carlosovi nepřísluší umlčovat nikoho. Jedině že by snad chtěl dokázat, že se na těchto setkáních má dělat to, co monarcha nařídí,“ cituji dále z úvodníku La Jornady: „Možná je celý problém v tom, že se ve Španělsku neodváží říct to, co cítí a co chce, a tak využívá cest do svých bývalých teritorií, aby tam přednášel tak zastaralé koncepty, jako je sama monarchie.“
V neposlední řadě zaujme na incidentu i to, že se Latinoameričané většinou ani moc nepozastavují nad výrokem, který celý konflikt rozpoutal, totiž ten, který vyřkl Chávez, že „Aznar je fašista.“ V této souvislosti je třeba mít na očích, že ve většině latinskoamerických zemí dnes vládnou různé – z evropského pohledu řekněme levicové – vlády. Aznar s nimi neměl dobré vztahy. Latinoameričané ho většinou chápou jako slepého spojence Spojených států, a to i přes odpor lidí, kteří ho volili. 90 procent Španělů bylo proti válce v Iráku a z Latinské Ameriky podpořily americkou invazi dočasně jen ty malé země (Nikaragua, Honduras, Salvador), které v té době vyjednávaly se Spojenými státy dohodu o volném obchodu. Celkové cítění v Latinské Americe je z pochopitelných historických důvodů spíše protiamerické, a tato tendence se válkou v Iráku ještě prohloubila. Nic na tom paradoxně nemění ani skutečnost, že stále více úspěšných Latinoameričanů vidí svoji budoucnost ve Spojených státech. Latinoameričané ale osobní ambice se zahraničněpolitickou orientací země nesměšují. Takže ten, kdo slepě podporuje Spojené státy, nemůže počítat s jejich oblibou. A velká část Latinoameričanů dokonce Chávezova slova na adresu Aznara chápe.