Náš kolega Karel Hvíždala řekl Lidovým novinám, že Jan Švejnar je typem moderního západního profesora, který je doma všude, což lze ostatně vztáhnout i na jiné děti někdejších emigrantů. Naproti tomu ve 3. čísle týdeníku Respekt čteme výrok místopředsedy KDU-ČSL Jana Kasala, že důvodem, proč bude volit Václava Klause, je to, že on prý nikdy nesvlékl dres se lvem na prsou a ať dělal věci dobře nebo špatně, vždycky mu šlo o ten dres.
Kde domov můj?
Na těchto výrocích mě zaujala jejich přílišná jednoznačnost: buď celý život nosíš na prsou pouze českého lva, anebo jsi jakýsi všedomovec. První možnost zavání zápecnickým šovinismem, ale ani ten můj češtinářský novotvar „všedomovec“ není žádoucím opakem smutného významu „bezdomovec“. Věci jsou poněkud složitější.
V testu z domácí české vlastivědy, který moderátor televize Prima nedávno nalíčil na oba prezidentské kandidáty, vyšel Václav Klaus poměrně lépe, kdežto Janu Švejnarovi se vyčítalo, že nevěděl, jaké heslo je na prezidentské standartě. Já bych věřil jeho vysvětlení, že to heslo samozřejmě zná, ale že se vždycky učili o prezidentské vlajce, kdežto pojem standarta spojení je poměrně nedávný. I toto vysvětlení však svědčí ošidnosti onoho „být doma všude“. Takové pojetí domova sice minimalizuje nebezpečí už zmíněného zápecnictví, ale nemůže obsáhnout nejjemnější nuance vývoje jazyka i myšlení lidí, kteří zde opravdu trvale žijí. Jejich zdejší domov se vyznačuje tím, že se do něho musí vždy vracet.
Kdo má potřebu vracet se jinam, má logicky svůj domov tam, kam se vrací. Považuje-li někdo za svůj domov kterékoliv místo, kde pověsí klobouk, jak to hlásal Jiří Voskovec, pak buď si něco nalhává, nebo je chudák. Myslím, že právě u Voskovce šlo spíš o tu první možnost. Jakkoliv byl už svým rodem založen mezinárodněji než jeho partner Werich, přece jen za své dlouhé emigrace musel asi často porovnávat stupeň svého významu a obliby v Praze s celkově epizodním působením v Americe. Jeho až křečovité laskání češtiny, které přímo čiší z jeho korespondence domů, je toho zřetelným důkazem.
Vrátím-li se k onomu kvizu na Primě, víc než to, co se Švejnarovi vyčítá kvůli onomu heslu na prezidentské standartě, mě zarazilo, když nevěděl, ze které hry vzešla naše národní hymna. Tuto encyklopedickou znalost má asi velká většina našich politiků, což ovšem ještě nic zásadního neříká o jejich charakteru a schopnostech. Je to jen zase taková maličkost, jejíž neznalost je daní za to, že dotyčný tu tak docela doma není.
Jenže i lidé v českých zemích dobře zabydlení právě té naší hymně vytýkají, že se velmi tklivou melodií táže, kde domov můj - jako bychom to sami nevěděli. Tak to zase není docela spravedlivé, protože ten domov je v textu dost barvitě popsán, alespoň pokud jde o líčení přírodních krás naší země; a ve druhé sloce, která už se běžně nezpívá, se kromě další zmínky o kraji bohumilém mluví dokonce i o duších čistých v těle čilém. To už však svědčí o tom, že Josef Kajetán Tyl, který ten text psal v době Bachova absolutismu, považoval za nutné povzbuzovat Čechy poněkud nadsazeným vlastenčením, které mu velmi vyčítal Karel Havlíček Borovský. Nutno ovšem říci, že právě tento velký český novinář musel být sám vyléčen ze svého šovinismu - v jeho případě slavjanofilského - delším pobytem v Rusku, což ho teprve přivedlo k jeho dnes velmi oceňovanému realistickému pohledu na svět.
Chci říci, že mezi domovem všude a domovem uzavřeným i myšlenkově jen na malém plácku, je nutno hledat správnou rovnováhu, jakou ani jediný z prezidentských kandidátů tak docela nesplňuje. Jan Švejnar jen proklamuje cosi podobného verši skotského básníka Roberta Burnse, který T.G.Masaryk cituje jako motto ke své knize Česká otázka. V originále to zní „My heart is in the Highlands wherever I go“, což se dá česky vyjádřit asi tak, že „mé srdce zůstává na skotské vysočině, ať chodím, kudy chci“. Nutno říci, že Masaryk a dokonce i jeho americká žena se přihlásili k české zemi jako ke svému domovu a všechny čtyři děti naučili perfektně česky, ačkoliv oba byli vlastně Čechy ne rodem, ale svou volbou.
Naproti tomu Kasalův výrok o stálém nošení českého lva na prsou i na poutích omylných hodně připomíná neblahé heslo, že se stranou se můžeme i mýlit. Sám lidovecký volitel Václava Klause však ve svém rozhovoru pro Respekt tolerantně říká, že Jan Švejnar ho o svém hrdém nošení českého lva možná přesvědčí za pět let, čímž jakoby připouštěl, že by Švejnar prezidentem být zvolen mohl. Ale i kdyby nebyl, stálo by mu určitě za pokus, aby si přece jen zvolil jedno místo, kam se opravdu bude vracet jako domů ke svým, s nimiž bude prožívat a vnímat i ty nejjemnější záchvěvy jejich životů.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.