Pokud někdo čekal, že volba prezidenta proběhne v klidu, zmýlil se. Přestože budoucnost výsledku prezidentského zápolení stále vypadá, že se straničtí staří známí nakonec domluví, je předvolební atmosféra napjatá. Kdyby totiž před "okamžikem pravdy" ukazovaly průzkumy veřejného mínění převahu Jana Švejnara, byla by to situace pro naše převážně populistické zvolence zapeklitá. Sotva u tak prostého aktu jako je volba mezi dvěma rovnocennými adepty vysvětlovat, že "my poslanci" nebo my senátoři" jsme měli závažné informace, které musíme udržet v tajnosti, a kvůli nim jsme volili tak, jak jsme volili. A svést všechno na komunisty, kteří jsou občas mazanou omluvenkou, to taky nejde.
V politice nemusí být ani jedna možnost dobře
Navíc znervóznělé ovzduší přináší některé podivné informace. Jako například tu o „handlu“ lidovců s ODS. Za hlasy pro Václava Klause peníze pro církve. Možná to tak je. Stav zdejší politiky napovídá, že všelijaké podpultové kšefty se staly jejím gruntem. Ovšem třeba tomu tak není a dohoda o náhradě církevního majetku existuje nezávisle na tom, kdo se usadí na Pražském hradě. A jenom někdo dělá vlny, aby zkomplikoval Klausovo postavení. Což by byla špatná možnost. Nicméně stejně zlá, ba možná horší, je alternativa, že skutečně došlo k tak bezostyšnému obchodu, urážejícímu politiku, církev a především občany. Tedy - dvě možnosti - a ani jedna dobrá. Třetí, útěšnou, nenajdeme. Buď se čachruje, nebo se nactiutrhá. Nic dalšího nepřichází v úvahu.
Ve zdejší politice se objevuje nějak příliš často, že A není o nic lepší než B. Viz případ Jiří Čunek. Buď lidovecký předseda konal všelijaké ty prazvláštní tahy, nebo se jich nedopouštěl a jeho protivníci na něj celou záležitost nastražili. Opět nenajdeme žádné pozitivní východisko. Někdo lumpačit musel.
Démonizovat politiku a dávat jí větší význam než skutečně má, by bylo zpozdilé. Takové to vševědoucí hospodské: „Vždyť to víte, politika je svinstvo,“ zní přitrouble až do okamžiku, kdy člověk začne hledat v běhu věcí veřejných ony kladné možnosti. Opaky všelijakých lumpáren a podlostí. A i kdyby šel s rozsvícenou lampou v pravé poledne, kde nic tu nic. Případným protějškem levoty je zase jenom přepólovaná levá. Pak začíná občan pochybovat o vysvětlení politiky jako činnosti, jež by nám měla zajišťovat servis k normálnímu životu a jeho běhu. Začne mít podezření, že se jaksi jedná o servis pohodlných životů jenom té hrstky, která se tak říkajíc naším volebním prostřednictvím „dostala k lizu“.
A potom člověka napadají myšlenky až defétistické: no dobře, Švejnar s žádnými církevními penězi nehandluje… ale nekšeftoval by s nimi, kdyby na ně měl gebír? Proč se vlastně ten člověk o prezidentský stolec tak dere? Není on v pozadí řečí o volebně-církevním lidovecko-odéesáckém kšeftu? Ostatně: můžeme si tím být jisti? Vždyť přece platí to staré římské: Cui prodest? Komu to je ku prospěchu? A Cyril Svoboda, který to všechno vlastně na první pohled čestně zveřejnil, si právě nesedí s Václavem Klausem a jeho lidoveckým kortešem Miroslavem Kalouskem… A začneme se obávat, že ani hrabání prstíčkem a kopání špendlíčkem tu pěknou možnost vykutá.
Pomalu a jistě jsme se totiž naučili nevěřit nikomu a ničemu, protože příliš často se setkáváme s případy, v nichž nelze najít tu dobrou alternativu. A byť by všechno vypadalo průzračně a otevřeně, pořád si říkáme: to takhle není možné, dozajista na tom nějaký hajzlík musí vydělat! Jinak to přece nechodí…