Lepší (církevní) vrabec v hrsti..?

Přesně po devadesáti letech se v Česku začíná znovu vážně mluvit o odluce církví od státu. Současné představy o tom, co vlastně má odluka znamenat, se dosti liší od záměrů revolučního roku 1918. První úmysl odluky obsahuje už prohlášení nezávislosti z 18. října 1918 podepsané Masarykem, Štefánikem a Benešem. Jedním z motivů tehdejších odlukových snah byla neblahá součinnost katolické církve s rakousko-uherským mocnářstvím. Velký vliv měla i protikatolická kampaň vedená anarchisty z Volné myšlenky. Pod jejím vlivem se do odlukových návrhů dostávaly tak radikální požadavky jako zabavení všech církevních majetků, přerušení diplomatického spojení s Vatikánem, přísný dozor státu nad všemi náboženskými úkony, konfiskace dobrovolných sbírek ve prospěch Vatikánu a zákaz šíření papežových projevů bez souhlasu ministerstva vnitra.

K postupnému ochlazování tehdejšího revolučního zápalu a nakonec i ztroskotání úmyslu zakotvit odluku v čsl. ústavě došlo především pro odpor silně katolického Slovenska. To dokonce učinilo neprovedení odluky podmínkou svého setrvání v československém státním svazku. Nezanedbatelnou úlohu sehrála i snaha většiny zákonodárců nejitřit náboženské cítění laické veřejnosti, tehdy z devíti desetin registrované v církevních matrikách, stejně jako obava z občanské neloajálnosti k novému státu. Přesto se nejdůležitější znaky odluky církve od státu v praxi podařilo realizovat. Výsledný stav od dvacátých let se vyznačoval nejen naprostou svobodou a rovností všech náboženských či nenáboženských přesvědčení, ale i nemožností církevního zasahování do občanského života. Církvím kromě bohoslužebné a pastorační činnosti zůstala jen fakultativní možnost (nepovinné) náboženské výuky, uzavírání církevních sňatků, udělování křtů a provozování církevních školských, zdravotnických a sociálních zařízení. A pak také státní příspěvek, který byl vyrovnáním za církevní majetek spadající pod pozemkové reformy (včetně tzv. kongruy z josefínských dob).

O užší finanční propojení církve a státu se kupodivu zasloužil komunistický režim po r. 1948. Ten sice církve podle svého světového názoru tvrdě potlačoval, včetně zabavení majetku sloužícího k zajišťování jejich potřeb, ale zároveň (též jako nástroj kontroly) zavedl systém minimálního financování církví státem, který přetrvává dodnes. Pro církve zbavené ekonomického zázemí by existence takového „penězovodu“ mohla být teoreticky přijatelná i do budoucna, pokud by jim nevadila politická ruka na státním kohoutku a s tím spojená ideologická závislost. Velmi nepříjemné jsou i oprávněné výčitky, že církve částečně žijí z daní nevěřící většiny občanů. Hlavně proto zdecimované církve po roce 1989 stále rozhodněji požadovaly vrácení majetku jako předpoklad své budoucí ekonomické samostatnosti - a tedy trvalé odluky od státního rozpočtu.

Všechny pokusy napravit tento vzájemně málo přijatelný stav ale skončily nezdarem. Proto se nedávno schválený vládní návrh majetkového vypořádání s církvemi zdá být k původní myšlence finanční odluky od státu nejblíže. Jeho hlavní předností je, že se na něm konečně shodli zástupci vlády se zástupci všech církví a řeholních řádů. Pravda, „odlučování“ od státu a přechod k úplné ekonomické samostatnosti církví jsou rozvrženy do dlouhých šesti desetiletí, ale na druhé straně to znamená i přijatelnější rozložení státního zatížení, odpovídající zhruba oněm desítkám let, kdy užitky z církevního majetku měl pouze stát. Budoucí vztah mezi státem a církvemi, jež jsou v mnoha humanitárních oblastech nezastupitelnými pomocníky státu, může být založen na oboustranném pochopení, toleranci a nezbytné spolupráci. Nešlo by tedy o radikální a nepřátelský rozchod v revolučním stylu počátku minulého století, ale o rozumnou formu přátelské kooperace při tolik potřebné mravní integraci nové Evropy třetího tisíciletí.

Ideový odpor levice, zvláště KSČM, vůči této mírné variantě odluky, je vzhledem k její převážně proticírkevní orientaci pochopitelný. Na druhé straně je ale podobně absurdní jako vyměření komunistických prebend církvím v padesátých letech. Místo, aby se radovali z chystaného odstřižení církví od státních zdrojů, komunisté teď mj. tvrdí, že církvím nikdy žádný majetek nepatřil. Ale co jim to tedy KSČ po roce 1948 zabrala, odebrala a sebrala, když nic neměly?!?

Ani církve ještě jásat nemohou. Jsou nejméně dvě cesty, jak jim opět nic nevrátit: stačí, když nebude v tajné volbě zvolen Václav Klaus prezidentem a podpora ODS zákonu se může vytratit jako pára nad hrncem. A stejně to může dopadnout i v případě, když zvolen bude. Levice zákon nepodpoří z justu a těch pár technologů moci v ODS, co dávají přednost církevnímu vrabci v hrsti před holubem na střeše, si nějaký důvod k nesouhlasu najde. Zatím to tak dopadlo vždycky.

  • Chrám autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3056.jpg
  • Kardinál Miloslav Vlk - primas český autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/59/5892.jpg
Vydáno pod