Ve dnech první prezidentské volby a po ní jsem na internetu četl mnoho čtenářských a diváckých ohlasů na to, čeho byl opět jednou národ svědkem na vrcholné politické scéně republiky. Většinou to byly výkřiky pohoršení, slova znechucení, pocity zklamání a formulace požadavků na vlastní, občanské rozhodování o osobě prvního občana republiky. V komentářích novinářů, politologů a některých osobností veřejného života se odrážely podobné dojmy. Málokdo mohl být hrdý na etickou úroveň jednoho z nejvýznamnějších aktů politického života českého státu. Příčiny jistě není třeba připomínat. V pondělním tisku jsou jich celé stránky.
Svět podle Zdeňka Velíška (100)
Klesáme nebo stoupáme?
Nevím od kterého okamžiku, ale už nějaký čas se zdá, že politická kultura upadá. Je ovšem na místě otázka, zda jenom politická kultura, tedy kultura chování politiků. Ti, kterých se toto podezření týká nebo kterým se nelíbí, mohou namítnout, že ve svobodě, získané před necelými dvěma desetiletími, si obecná nekulturnost pomalu a nenápadně dobývá dominantní pozici v celé české společnosti. Díky médiím je to ovšem nejlépe vidět v politice, která je však jen obrazem atmosféry převládající ve společnosti. Já osobně si nehodlám připustit, že jsme jako národ nekulturní a máme tedy i takové politiky.
Je to už přibližně dva roky, co jsem na této internetové stránce těsně před parlamentními volbami formuloval přesvědčení, že etická úroveň lidí zajímajících se o politiku je vyšší než etická úroveň samotných politiků. Jinak by se lidé nerozhořčovali nad způsobem vedení volebního boje, který ani nepředstírá důstojnost. Mohl bych svoje tehdejší slova aplikovat bez rozpaků i na dnešní situaci. Ale snad raději jen poprosím, abyste srovnali dnešek se „včerejškem“ tím, že si můj tehdejší komentář otevřete a přečtete. Dnes bych ho napsal přibližně stejně, snad jen o něco naléhavěji.
O rok později, při dvoukolové volbě francouzského prezidenta, jsem se musel k tématu politické kultury u nás chtě nechtě vrátit. Srovnání etické úrovně volebního boje tam a tady se neodbytně vnucovalo. Ani v tomto případě nechci své postřehy opakovat, ale mohu je nabídnout - dík internetu - i bez toho.
Srovnání současné české prezidentské volby s poslední francouzskou není pochopitelně absolutní. Tam bojovali - a mohu říci, že s veškerou tvrdostí dovolenou v rámci politické kultury - sami kandidáti. U nás se boj odehrává - nejen při parlamentních volbách, ale i při volbě prezidenta - mezi členy parlamentu, mezi politickými stranami. V tom je rozdíl. Ale pro tento komentář nepodstatný. I tak mohu konstatovat, že v kulturně vyspělé demokracii zůstává volební boj dialogem, polemikou a třeba i urputným sporem a slovní válkou, ale vždycky sporem a válkou o Věc. O budoucnost země. O konkrétní politický program. Nepodložené osobní osočování, neurvalé předhazování povahových vlastností, odhalování podrobností ze života rodičů, nepodložená tvrzení o spojení s podsvětím, a přitom pohodlné opomíjení politického obsahu volebního boje, tedy opomíjení kauzy, o kterou jde, to jsou tam fauly. Diskvalifikující fauly. Nejenom v očích veřejnosti, ale i v jejím rozhodnutí za plentou ve volební místnosti.
Vida, právě jsem mimoděk odhalil jednu z výhod přímé volby. Ovšem možná se neprojevuje všude. V kulturní zemi působí politik nejen přesvědčivostí svého programu, ale i kulturou svého jednání a svých výroků. Svou úrovní, dalo by se říci jedním slovem. Fungovalo by to u nás? Jsem přesvědčen, že by stálo za to zkusit to. Fakt, že se to politická scéna neodvažuje zkusit, nasvědčuje tomu, že ti, kteří to vytrvale shazují ze stolu, mají strach, že by to opravdu fungovalo.
Patří politická kultura k základnímu vybavení demokrata?
Nepochybně. Zejména, když za základní prubířský kámen politické kultury budeme považovat vztah politika k občanovi, k veřejnosti. Na veřejnosti se ve slušné společnosti mluví slušně. Nemluvit slušně, nejednat slušně na politickém fóru je přezírání veřejnosti, občana. Je to stále ještě demokratické chování?
Nemohu si pomoci, ale tuhle úvahu musím dovést až do konce: Také přezírání názorů veřejnosti a občana při rozhodování o takových zásadních otázkách, které třeba na dlouhá desetiletí determinují vztah naší země k jiným zemím, a tím postavení naší země ve světě, je nedostatek politické kultury. Eo ipso (= a tudíž) je to nedostatek citu pro demokracii. Je to faul. Kdy to i u nás bude faul diskvalifikující?