Boj o prezidentský trůn byl opět velmi dramatický. Což je věta, která sotva zahrnuje všechno, co se kolem volby hlavy státu dělo. Mazané využívání procedurálních otázek, všelijaké vyjednávání, lobování, nabídky a sliby, ba i vzájemné útoky na hraně urážek, to všechno patří k normální demokracii a pozastavovat se nad tím je zpozdilé. Takové hry neohrožují systém, neomezují občanské svobody.
Trůn obsazen
Nicméně naši zákonodárci toto běžné a zvykově pitoreskní volební menu náležitě opepřili, osolili a opaprikovali. Až bychom s gurmánským oberfeldkurátem Lacinou od dobrého vojáka Švejka mohli říci, že ho značně přepepřili, přepaprikovali a přesolili. Dodejme, že ba i překysličili. Sprostoty, nadávky, strašení „bručením“, všelijaké kulky a střelný prach v dopisech, „mobilní“ výhrůžky smrtí (na něž reaguje zákonodárkyně zábavně patetickým prohlášením, kdo že se postará o její děti, až se jí něco stane), příběhy o drsných atacích během tak svaté chvíle, jako je úleva na záchodcích, obvinění z podplácení, dokonce určení přesné částky v podobě dvou miliónů kapříků, podezření z konfidentství a přeběhnutí podezřelého, detektory lži… To už je (slovy ulice) „soda“. Sice „česká“, neboť více žvaněná než konaná, nicméně tvrdá.
A byť se nakonec po těch všech patáliích prezident urodil a je jím Václav Klaus, starý zkušený politický harcovník, jímž jen tak něco neotřese, přece jen kdesi vzadu v mozku bliká znejišťující myšlenka. Tvůrce českého (potažmo československého prezidentského) majestátu, tatíček zakladatel Tomáš Garrigue Masaryk, kdysi prohlásil, že „státy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly“. Idea je to pěkná a dala by se parafrázovat na leccos, třeba právě na prezidentství. A v tom se skrývá onen pocit rozviklanosti, který možná panuje ve více českých myslích. Neboť prezidentování, zrozené tímto způsobem, není příliš důvěryhodné. A toto není nic proti Klausovi, zvítězil-li by Jan Švejnar, nastupoval by do vznešené funkce stejně umatlán. Stará pravda říká: „Kolem žumpy chodíce, nádše neujdeš!“ A blízké i široké okolí obou kandidátů vneslo do volby, tedy do okamžiku vzniku, zrodu nového prezidentství, „ideály“ věru značně „žumpózní“, pokleslé a páchnoucí. Měl-li by být výkon majestátu hradního pána udržován těmito „idejemi počátku“, Pán Bůh s námi a zlé pryč!
Bohužel, účastníci a aktéři všech těch darebačin, které ozdobily prezidentskou volbu, přijdou si nyní pro svoji mzdu. Pevně věřme, že ne přímo k hlavě státu. Že existuje někde nějaká rozumná hráz, která oddělí funkci, u nás velmi symbolickou a spjatou s existencí země, od kočičin a kočičinců, charakterizujících její volbu. Že se zdaří udržet alespoň zdání vážnosti prezidentského stolce. Snad se v očích obecenstva nezměnily průběhem volby Hradčany v jakýsi bezvýznamný, ale výnosný pašalik, připravený pro vládce, ovládajícího svoje knechty a eunuchy a současně jimi ovládaného. My občané, prezidentští „nevolitelé“, musíme nyní jenom věřit a doufat, že je v silách i v úmyslech Václava Klause takovému posunu zavedených veřejných hodnot zabránit.