"Polská vláda, vedená liberální Občanskou platformou (PO), splní svůj předvolební slib a zruší vybírání poplatků za veřejnoprávní rozhlas a televizi od občanů. Zrušení poplatků se uskuteční ve dvou fázích: ještě letos by měli být poplatků zproštěni důchodci a od 1. ledna 2009 pak všichni občané." Tolik zpráva ČTK ze sobotních Lidových novin (8. března 2008).
Odehnat politiky od televize, dá se to vůbec?
Pokud svůj záměr polská vládnoucí strana prosadí - což nemusí být jednoduché vzhledem k nezbytnosti získat podporu koaličního partnera a kvůli odporu prezidenta Lecha Kaczyńského - pak Polsko bude druhou postkomunistickou zemí, která zruší financování vysílání veřejné služby vybíráním poplatku, u nás známého jako koncesionářský. Tou první zemí bylo Maďarsko v roce 2002, kde socialisté s předsedou vlády Peterem Medgyessym splnili svůj předvolební slib, poplatek zrušili a vysílání veřejné služby dotují přes zvláštní fond ze státního rozpočtu.
Nebude na škodu připomenout, co tomuto kroku předcházelo. Začalo to tzv. válkou o média v letech 1990-1993, která skončila vítězstvím těch, kteří chtěli, aby vláda měla veřejný rozhlas a televizi pod kontrolou. Této kontroly si pak každá vláda užívala plnými doušky za skřípění zubů opozičních stran. Což ovšem těmto stranám nebránilo chovat se stejně, když se dostaly k moci. Spolu s tím, jak politici zápasili o získání kontroly nad státní a pozdější veřejnou televizí MTV, její prestiž jako nezávislého média neustále klesala. Nebylo výjimkou, že opozice vytěsněná z vlivu na vysílání vyzývala své stoupence, ať přestanou platit televizní poplatek se zdůvodněním: když chce mít vláda své médium, ať si ho sama zaplatí. Není divu, že mnozí lidé rádi uposlechli.
Platební morálka postupně erodovala a další náraz dostala po roce 1997, když televizní scénu ovládly dvě nové soukromé televize - TV2 a RTL Klub. Podfinancovaná MTV, závislá od samého počátku na dotacích, které vláda uvolňovala v závislosti na poslušnosti zpravodajců MTV, nemohla ve sledovanosti soutěžit s komerčními stanicemi. Podle toho klesal podíl na publiku - ze 70 % v roce 1996 na 13 % v roce 2001, sečteno pro oba programy. Dnes se pohybuje se třemi programy na úrovni kolem 20 %. Odhlašování poplatku za televizor dostalo masový charakter a z 3,6 milionů domácností nakonec platila poplatek méně než polovina, přibližně 1,6 milionu.
Situaci populisticky využili socialisté, kteří okamžitě po vítězství ve volbách poplatek zrušili. Pátral jsem po tom, jak to provedli, protože jsem věděl, že zákon o vysílání, který s poplatkem počítá, se může měnit jen dvoutřetinovou většinou, kterou vláda nedisponovala. Zjistil jsem, že v oficiálním textu vysílacího zákona poplatek i nadále jako jeden ze zdrojů financování figuruje, i když ho nikdo neplatí. To proto, že novela zákona o státním rozpočtu, jehož prostřednictvím se velikost poplatku určovala, stanovila jeho výši na symbolický jeden forint, který nemá cenu vůbec vybírat.
V Polsku nyní přichází s iniciativou zrušení rozhlasového a televizního poplatku vláda pravicová. Některé důvody pro zrušení jsou stejné jako v Maďarsku - špatná platební morálka - jinak se polská situace vysílání veřejné služby od té maďarské výrazně liší. O výpadky příjmů se tady zasloužila některá v minulosti špatně nastavená pravidla. Například zákon osvobozoval od placení poplatku nejen sociálně slabé, ale také veterány, účastníky protifašistického odboje a jejich rodinné příslušníky. Náhle se vyrojila spousta odbojářů, jejichž status bylo těžké zkontrolovat. Údajně zhruba čtvrtina domácností je dnes od placení poplatku oficiálně osvobozena, vedle toho existuje nejméně další čtvrtina neplatičů. Ovšem polovina z téměř dvaceti milionů polských domácností dodává do televizního rozpočtu mnohem více peněz než polovina ze tří a půl milionu domácností maďarských. Také proto je polská veřejnoprávní televize TVP - na rozdíl od Maďarska, ale i od všech ostatních postkomunistických států - silným a dominantním hráčem místního televizního trhu, který se obejde bez státních dotací.
Toto dominantní postavení má jednak původ v minulosti, kdy polské zákony až do vstupu Polska do EU bránily zahraničnímu kapitálu získávat majoritu ve vysílacím byznysu a kdy soukromé televize Polsat a TVN dostávaly jen ty frekvence, které tu zbyly po TVP. Nehledě na to, že zákon neukládá TVP žádná větší omezení při vysílání reklam. A tak i když tři terestrické programy TVP mají „jen“ padesátiprocentní podíl na publiku, TVP ovládá většinově příjmy z reklamního trhu, což jí umožňuje diktovat ceny v neprospěch svých soukromých konkurentů.
Zrušení rozhlasového a televizního poplatku v Polsku tedy není ekonomickou nutností, ale spíše politickým krokem, kterým si chce vláda na jedné straně naklonit veřejnost a který by měl kromě toho přebudovat polskou vysílací scénu. O tom, jak by se mělo vysílání veřejné služby od příštího roku financovat, vládní koalice zatím mlčí. Návrh zákona předloží až v příštích dnech. Dá se očekávat, že Tuskova vláda přistřihne křídla TVP v oblasti reklamního vysílání a že za peníze, pokud budou přicházet ze státního rozpočtu, bude vyžadovat více veřejné služby a méně komerce na vysílaných programech.
Rozhlasový a televizní poplatek je obecně chápán jako záruka stabilního financování vysílání veřejné služby a nezávislosti tohoto vysílání na vládě. Není asi náhodou, že tuto instituci zrušili právě v Maďarsku a podobný krok zvažují v Polsku, protože v obou zemích poplatek tuto funkci neplnil. V Maďarsku byl pouhým doplňkem státních dotací a v Polsku financoval jen menší část veřejnoprávního vysílání, zbytek zajistila reklama. Kromě toho veřejnoprávní televize v obou zemích byly pod silným vlivem politiků, kteří ovlivňovali obsazování vedoucích funkcí v rozhlase a televizi.
Návrh na zrušení poplatku v Polsku jde nyní ruku v ruce s voláním o „depolitizaci“ TVP, která se zvláště v éře bratří Kaczyńských stala poslušným loajálním médiem vlády a úlohu hlídacího psa demokracie musely převzít televize soukromé, zvláště TVN. Zda půjde oba požadavky a cíle skloubit, ukáže budoucnost. Pokud poplatek „funguje“, tj. lidé jej platí a televize se snaží přesvědčit lidi, že cosi za něj dává, pak je to stále spolehlivější garant nezávislosti než státní rozpočet kontrolovaný vládou a politickými stranami.