Znám jen jedno horší místo pro novináře-zpravodaje než jsou veletrhy: poslanecká sněmovna v Praze. Tam postáváte hodiny v předsálí a nic. Poslanec, se kterým chcete udělat rozhovor, sedí někde ve své lavici. Pak je zase všude poslanců plno, protože mají přestávku, a vy se snažíte provádět kvadraturu poslance, tedy dělat rozhovory se dvěma politiky najednou, protože oba potřebujete a oba pospíchají. Veletrhy mají jiné záludnosti. Především, jak vyplývá z názvu, jsou velké. Hannoverský CeBIT, extraliga mezi veletrhy zaměřenými na výpočetní techniku a elektroniku, se rozkládá na ploše, kterou bych se vší vážností přirovnal k menšímu českému městu (a to prosím není žádné novinářské nadsazování). Představte si tedy, že máte za úkol strávit víkend dejme tomu v Milevsku. Projít všechny ulice, navštívit každý byt v každém domě a z toho všeho pak vyvodit čtivý a stručný závěr, na základě kterého si každý udělá obrázek, jaký je vlastně život v Milevsku.
Jak Číňané novinářům zachránili trendy
Nevěřím nikomu, kdo říká: „byl jsem na CeBITu a celý jsem si ho prošel.„ Druhý den svého pobytu v Hannoveru jsme potkali jednoho kolegu z Česka. Seděl v press centru, měl strhané rysy a hrdě se hlásil k tomu, že už dokázal projít polovinu všech expozic. Na digitálním fotoaparátu nám ukazoval stovky snímků. Přestalo nás to bavit asi tak po shlédnutí padesáté fotky. A přestane to bavit každého čtenáře, každého diváka. Hodně novinářů to řeší tak, že pochopitelně rezignují na prohlídku všech exponátů a místo toho dělají reportáže „o trendech“. Taková reportáž většinou začíná floskulí: „Letošní veletrh je ve znamení…“. V roce 2008 je módou ekologie a globální oteplování. Nedělal jsem si žádné rešerše, ale jsem si stoprocentně jistý, že alespoň jedna reportáž z CeBITu, odvysílaná třeba někde na portugalské televizi, začínala slovy „Letošní CeBIT byl ve znamení ekologie a boje s globálním oteplováním….“ Nevím, mám pocit, že 5 800 samostatných firem ze 77 zemí, které se sešly na pár dnů v halách hannoverského CeBITu, nepředstavují žádný trend.
Moje řešení spočívalo v tom nechat se vést instinktem, náhodně procházet pavilony, občas zahlédnout něco zajímavého a modlit se, aby mi pak někdo nevyčetl, že ve vedlejším pavilonu mi unikl zásadní technologický výstřelek. Když ale hodiny míjíte stánky s prakticky stejnými naleštěnými novinkami, dostavuje se jistá otupělost. Stejně jako v pařížském Louvru, kde máte také po jisté době tendenci zcela netečně minout padesátý mistrovský obraz od Rembrandta. Mně ale přála náhoda a do cesty mi přihrála malý stánek malé lucemburské firmy. Odlišovala se. Během pár sekund vám dojde, že to by bylo na reportáž („na repku“ v televizním slangu). Nenabízela nejúžasnější novinky. Naopak, pod sklem vitrín tam trůnily těžkopádné mobilní telefony z 90. let, většina z nich s černobílým displejem, bez fotoaparátu a ememesek. Vzpomínáte? Firma je kupuje od výrobce ještě v době, kdy se vyrábějí. Pak si je schová a po čase prodává nostalgikům nebo lidem, kterým se třeba novější mobily nevejdou do handsfree sady v autě. Patřím spíš k nostalgikům. Vidět někde zbrusu novou Nokii 5110 model 1998, to bylo jako nasednout do stroje času. Píše se rok 2000 a já nastupuji do prvního zaměstnání. Redakcí pobíhají kolegové a nonšalantně si u ucha drží půlkilogramové Nokie 5110 - strašně jsem jim ty služební mobily záviděl.
Ne každý má ale štěstí na pozoruhodnou zajímavost a ne každý má nad sebou osvíceného editora, který nebude trvat na tom vytlouct přece jen z toho CeBITu nějaký ten trend, nějaké to globální oteplování počítačů a podobně. Nakonec ale novináře zachránili Číňani. Čtvrtý den veletrhu se totiž po halách prošla německá policie a zabavovala zboží firem namočených do krádeží autorských práv a pirátství. Půlka z nich byla z Číny, další z Tchaj-wanu. Asiati prostě nezklamali a bylo tu téma, byl tu trend. CeBITem šly už předtím (aspoň mezi novináři) dramatické legendy o partičkách Číňanů, kteří si s fotoaparáty obcházejí expozice a fotí si výrobky, které pak doma někde v Šanghaji okopírují.
Nevěřím městským legendám. Nevěřím, že po Praze jezdí falešná sanitka, která unáší lidi na transplantace orgánů, nevěřím, že špičky banánů jsou infikovány smrtelným jedem amazonských pavouků. A stejně tak moc nevěřím, že každá čínská firma jede na CeBIT hlavně proto, aby si nafotila výrobky konkurence, které začne za rok sama vyrábět. Ale když o tom tak přemýšlím, tak je to rozhodně městská legenda, která zní logicky. Přepokládejme, že špičkové firmy (nejen) ze Silicon Valley asi už ví (po mnoha špatných zkušenostech), jak si ohlídat zaměstnance, aby „nazanášeli“. Takže prototypy asi jen tak snadno nepadnou do rukou plagiátorů ještě u rýsovacích prken a v designérských dílnách. První štace, kde přísná firemní ostraha končí, je tak skutečně veletrh, třeba CeBIT.
Samotného mě překvapilo, když v expozici jedné velké globální firmy, která vyrábí mobilní telefony, platil absolutní zákaz focení i filmování. Když k nám přišel kulantní ale nesmírně slizký člen firemní ochranky a zakázal nám vstup s kamerou, pomyslel jsem si: „O co ti jde, panáku? Mobily tu jsou beztak vystavený, tak proč s tím děláš takový tajnosti? “ Když o tom ale zpětně přemýšlím, tak ho už trochu chápu. Jestli opravdu na této planetě existuje někdo, kdo umí vyrábět za desetinu ceny ve srovnání ze Západem, ale chybí mu jen trochu té kreativity, tak malý výlet s fotoaparátem do Hannoveru na CeBIT asi není zase tak nepatřičný nápad.
Mimochodem, paranoia výše uvedeného člena ochranky jedné společnosti na výrobu mobilů mě trochu vykolejila a infikovala. Chvíli poté jsme natáčeli rozhovor s mluvčí jiné velké firmy, která vyrábí mobily. Interview proběhlo hladce, ale po chvíli, když už jsme zase byli na úplně opačném konci veletržního areálu, si kameraman uvědomil, že během rozhovoru tam někde zapomněl svůj fotoaparát (jako fanoušek do techniky si občas fotil zajímavé věci do soukromého archivu). Rozhodl se, že se tam pro foťák vrátí. Čekal jsem na něj a představoval jsem si, jak podezřele to asi vypadá: dvojice neučesaných mladíků, vydávajících se za novináře, natáčí poněkud jalové interview. A když odejdou, zjistí se, že tu záhadně nechali fotoaparát. I u stánku této firmy se určitě bude motat nějaký ten kulantní šéf ochranky, který zavětří, že má šanci být oceněn ve firemním časopise. No a do toho tam bezelstně přijde můj kameraman a že prý tu zapomněl fotoaparát…. Vážně jsem si říkal, že možná Česká televize poskytne všem ostatním novinářům další téma. Něco jako „Německá policie zatkla dva Čechy za průmyslovou špionáž". Nestalo se nic. Filip přišel s foťákem a šli jsme na kafe… Napadá mě další trend: novináři někdy straší sami sebe. Ale veletrhy k tomu svádějí…