Řekněme si rovnou, že nechybí konzervativně myslícím občanům. Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, který je (už podruhé) ve finále legislativního procesu, je šit na míru menšin, a to i roztodivných. U nás po něm mj. touží nejaktivnější sexuální novátoři, tak zvaní LGBTI, což je "lesbická, gay, bisexuální, transgender a intersexuální menšina". Kladně se k němu staví také socialisté, kteří se cítí vázáni svým pokrokářským trendem, čili vlastní zásluhou o nastolení registrovaného partnerství, a pak také někteří komunisté a zelení. A samozřejmě ministryně pro menšiny a lidská práva Džamila Stehlíková (SZ). Ta na přijetí zákona naléhá nejusilovněji, jelikož, jak praví, jsme poslední členskou zemí EU, která podobnou normu nemá, a kvůli tomu nám EU hrozí citelnými sankcemi v eurech.
Opravdu nám chybí antidiskriminační zákon?
Konzervativní politici tvrdí, že tento zákon je „typický evropsko-socialistický nesmysl“ a dokládají to jeho směřováním proti nadprůměru, svobodě názoru a principu volného trhu. Přitom je prý ochrana proti diskriminaci dostatečně ošetřena v Listině základních práv a svobod, která je součástí české ústavy. Odvolávají se na čl. 3. této listiny, jenž říká, že „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Konzervativci dále poukazují na to, že nový zákon prolomí veřejnoprávní oblast ochrany a pronikne do mnoha soukromoprávních vztahů - zejména bydlení, služeb, školství i zdravotní péče. Nelíbí se jim ani to, že se oproti listině práv a svobod neúměrně rozšíří škála diskriminačních kritérií, např. o věk, sexuální orientaci, pohlavní identifikaci, manželský a rodinný stav, vztah k člověku určité víry, nepříznivý zdravotní stav či členství ve sdruženích a organizacích.
Pokud jde o legalizaci pozitivní diskriminace, např. podporou pracovního začlenění mladých a starých, konzervativci tvrdí, že to naopak povede k novému typu znevýhodnění - k diskriminaci většinových občanů, k diskriminaci schopných a schopnějších. Za zcela protismyslný dopad zákona do soudní praxe pak zejména podnikatelé a zaměstnavatelé považují přenos důkazního břemene na žalovaného. To by totiž znamenalo povinnost (občana, zaměstnavatele) prokazovat, že k něčemu nedošlo, na rozdíl od dosavadní obecně platné zásady prokazování viny žalobcem.
Socialisté a zelení naopak ve prospěch zákona argumentují tím, že přijetí této normy je nezbytné, protože tím implementujeme směrnici Evropského společenství. Jak říká např. Kateřina Jacques (SZ), zákon přinese zlepšení pro oběti diskriminace, především ty potenciální. Největší přínos spatřuje v osvětovém efektu zákona, proto je přesvědčena o tom, že „přijetí zákona bude společenské prostředí kultivovat“. Příslušníci menšin se ničeho negativního nedopouštějí tím, že jsou „jiní“, že patří k nějaké skupině, „ať už vlastní volbou, nebo tím, že se od ní nemůžou distancovat“. A to podle Jacques musí být respektováno. Komunisté si svou polívčičku přihřívají i požadavkem na zrušení lustračního zákona.
Třebaže se návrh antidiskriminačního zákona vyznačuje jistou nekonkrétností, nebude zřejmě nemožné do něj dosazovat nové skutkové podstaty. Z dílny skupiny pro sexuální menšiny pod křídly Džamily Stehlíkové už zaznívají konkrétní doporučení: novelizovat zákon o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí tak, aby partneři a partnerky byli zařazeni do I. (příbuzenské) skupiny. Zajistit osvojení dětí partnerskými páry, umožnit označování partnerství jako „rodinný stav“ nebo „osobní stav“. Ve školství věnovat zvláštní pozornost problematice LGBTI mládeže, z údajů o psychické způsobilosti pedagogů vypustit údaj o sexuální orientaci žadatele. Ve zdravotnictví přepracovat seznam rizikových faktorů a rizikového chování z hlediska dárcovství krve tak, aby nebyl diskriminující na základě sexuální orientace, atd.
Může se zdát, že doménou antidiskriminačních specialistů je vymýšlení nových menšin a konstruování jejich práv. Zatímco původní pojetí diskriminace znamenalo nezasahování, pod jejich vlivem se antidiskriminace mění v nástroj vynutitelného práva. Výsledkem takové legislativní činnosti je paradox: na jedné straně regulace všech oblastí lidského života, a na straně druhé absence vymahatelných norem v klíčových věcech. Přitom je antidiskriminační legislativa často produktem sociálního inženýrství, na hony vzdáleným přirozeným vztahům ve společnosti. O český antidiskriminační zákon bude ještě svedena závěrečná bitva v senátu, kde převaha konzervativců dává tušit reprízu loňského dějství, kdy jej vetovali především senátoři ODS.