Ucho Svobody: Zánět středního ucha ze souboje hitů

Už Joe Cocker věděl, že pokud chce udělat úspěšnou coververzi, neboli novou podobu známé skladby, musí najít nový pohled. V ojedinělých případech dokonce nová verze může být úspěšnější než ta původní. Platí to pro jeho zpracování beatlesovské With A Little Help From My Friends, pak třeba pro Hendrixovo uchopení Dylanova Like A Rolling Stone nebo pro Ravelovu instrumentaci Mussorgského Obrázků z výstavy, pokud to za coververzi z dnešního pohledu lze označit.

Tento text píšu inspirován náhodným sledováním pořadu Souboj hitů. Neuvěřitelné podpásové podívané, moderované prototypem blonďaté beztvarosti se skuhravým hlasem. Na pódiu defilují pseudosobnosti současné domácí barové pop music. A dovolují si přezpívávat ty nejlepší hity české popové historie. Zuzanu, skladbu kapely Nerez, Povídej Petra Nováka nebo Pražáky Pražského výběru. Ty nové verze jsou nejen upocené, zdaleka horší a veskrze zbytečné, ale hlavně zpívané resp. markýrované na playback. A v hodnotící porotě, protože jde o soutěž, sedí další osobnosti - Hanička Písnička, mistr popového kýče Petr Hapka a pak snad hlavně Ondřej Brzobohatý. Ten po poslechu jednoho z průšvihů večera prohlásil, že „je šťastnej“.

Televizní zábava pro sobotní večer je zpravidla bezcílné bloudění po dně vkusu. Ale ten dnešní pořad se pokusil ještě zapustit sondu. Kam až lze propadnout. Proč podobné parazitění na těch několika výborných počinech české pophudební historie vůbec vzniká, moc nechápu. Především hudba si ho nezaslouží.

Naštěstí vychází pořád dost dobrých nahrávek. Sice často mimo hlavní pole sledovanosti, ale o to zajímavějších. Možná v téhle době je zbytečné upozorňovat na vynikající novou nahrávku jazzového klávesáka Gonzala Rubalcaby. Nazvanou Avatar podle věhlasného newyorského nahrávacího studia, kde ostatně i ona vznikla. V kvintetu natočili hodinu vynikající podoby současného jazzu, o které nelze napsat nic výstižnějšího, než že je to nářez.

Ze zcela jiného soudku je novinka norského klavíristy Leifa Oveho Andsnese, kde s Norským komorním orchestrem nahrál Mozartovy klavírní koncerty 17 a 20. Máte pocit, že vám doporučuju okrajovou hudbu, muziku, která je stará jak věky samy? Dejte si v tomto současném, dravém a zvukově výsostném podání muziku pána, jenž věděl, jak na to. A pokud si vzpomínáte třeba na Amadea, i jak vypadá život, tento navždy mladý skladatel věděl.

Jen můžeme doufat, že se o téhle muzice nedozví třeba Pavel Vítek nebo Ilona Czáková či Dasha. To bychom se u výsledného paskvilu mohli uděsit k smrti při některém dalším vydání Souboje hitů.