Někde 11,6 km pod námi leží Bombaj, 1700 km před námi Abú Dhabí. V duchu nadávám všem, kteří mě připravili o Velikonoce a připravuji se proto s mírnou nechutí na jednání ve Spojených Arabských Emirátech. Nedá mi to, myšlenkami se pořád musím vracet do Vietnamu.
Vietnamské ohlédnutí
Co jsem o té zemi věděl před pár dny? Ze zeměpisu, že je to země, připomínající svým tvarem a protažením od severu k jihu šňůru perel kolem šíje Tonkinského zálivu. Z dějepisu, že je to země tisícileté kultury a tradice, sužovaná permanentními útoky ze strany čínských sousedů a nájezdníků, později japonských a francouzských kolonistů, aby nakonec po krvavé vietnamsko-americké válce dosáhla pro některé bolestného sjednocení. Ho-či-minovu Městu ale dnes stejně nikdo neřekne jinak než Saigon - včetně pohlavárů, když se zapomenou. Připomíná to Gottwaldov. Neznám nikoho normálního, kdo by takto Zlín během totality nazval. Země tvrdé komunistické totality, ale dnes také země obnovy a nezměrné pracovitosti, postupně se měnící v místní formu „tropického kapitalismu". KOMUKAP. Komunistický kapitalismus. Někomu kape a někomu nekape. Země dvou tváří.
Věděl jsem také, že někde tady a možná proto skončil svůj bohémský a rozpolcený život můj kamarád Franta, vietnamsky Trung Nguyen Phan. Nepotkal jsem nikoho tak nadaného. Chodící vietnamská historie. Francouzské a japonské kořeny, dětství v Saigonu, odchod s otcem do Hanoje, studia v Brně. - Franto, co to čteš? Je to dobré? Půjčíš mi to? - Jasně, ale aby Ti to nevadilo. Je to slovensky… - Díky za těch pár let, příteli.
Jaký je Vietnam dnes? Nebo spíše, jak jsem ho za dva, jednáními nabité dny, viděl já? Neuvěřitelný rozvoj. Obrázky tisíců kol na ulicích vystřídaly motorky a skútry. Co budou proboha dělat, až si motorkáři koupí auta? Komercionalizace na každém kroku. Desítky megabigboardů. Nabízejí kdeco, i nadstandardní golfové resorty. Pohyb, hluk, houkání, aktivita, lidské hemžení, úsilí… A nad tím vším, všude a vždy, samozřejmý vietnamský úsměv. Navrhnu Sněmovně zákon vietnamského úsměvu! Úsměvem proti žlučovité zapšklosti! A všude, všude krajané. Nevěříte? Čeština je dorozumívací řečí v byznysu, ve vládě, v hotelu. Dvě stě padesát bývalých studentů československých vysokých škol mě v hospodě s českým pivem bouřlivě uvítalo opravdu jako svého krajana. To jsou výnosy kdysi nevědomého vkladu do budoucnosti. Něco, co nám dává proti ostatním zemím nespornou výhodu. Přes vzdálenost, kulturní odlišnost a rozdílné politické zřízení nás spojují tito lidé. Krásní lidé. Mým největším zážitkem z návštěvy Vietnamu jsou tak naši „krajané". Odnáším si přesvědčení, že toto poznání, víc než všechny dohody a smlouvy, které jsme podepsali, stálo za to. Velikonoce budou přece i příští rok.