Knížecí původ Karlu Schwarzenbergovi, i přes dávné zrušení šlechtických predikátů, ani dnes nikdo neupře. Stejně tak i šlechtický image, překrytý jen tenkou demokratickou slupkou. První posttotalitní prezident Václav Havel mu nabídl funkci hradního kancléře a on tuto službu bez rozpaků přijal. Pro oba to bylo i vyjádření jejich programových postojů: pro prezidenta určitá satisfakce bývalé šlechtě, pro knížete popření tradiční stavovské povznesenosti nad neurozenou lidovládou.
Šlechticem ve státních službách
Schwarzenberg nebyl v politice bez zkušeností. Už v exilu v osmdesátých letech se jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva v této oblasti angažoval na Balkáně, v bývalém SSSR i u nás. Stejnému tématu patřil jeho zájem i po návratu do vlasti. Jeho vystupování bylo bytostně civilní, často bezprostřední, velkorysé, s příměsí suchého humoru a lidovosti ve stylu Jana Masaryka. Česká veřejnost to kvitovala se sympatiemi. Zdálo se, že nejvýraznější reprezentant domácí „modré krve“, třebaže prožil většinu života v německy mluvících zemích, bude mít v Česku skvělou politickou budoucnost.
Po odchodu z kancléřské funkce se začal věnovat správě navráceného rodového majetku a uplynula řada let, než se opět objevil na veřejné scéně. S jeho nástupem do vysoké politiky, nejprve do Senátu, pak do vlády ve funkci ministra zahraničí, bylo možné spojovat i naději na povznesení stále klesající politické kultury. Schwarzenberg nebyl a není, jistě i díky své existenční nezávislosti, tuctovým politikem, který službu vlasti prokládá vlastními hmotnými zájmy. Dobře věděl a ví, nejen čím je mravně povinen svému původu a postavení, ale především těm, za něž nese odpovědnost, ideám a hodnotám, jimž slouží. Proto mu nebylo a není zatěžko vystupovat jak se suverenitou arbitra, tak se skromností svědomitého úředníka.
Dosti těžko však Schwarzenberg hledal na tuzemské politické scéně subjekt, na nějž by mohl přísahat. Do Senátu nastupoval za hybrid US/DEU/ODA, nyní je členem nesnadno identifikovatelného Klubu otevřené demokracie. Ani ve Straně zelených, která knížete nominovala do současné vlády, zdaleka nevládne pohoda a jednota. Natož aby se svým způsobem konzervativní Schwarzenberg mohl ztotožnit s některými kuriózními zjevy, jež se řadí spíše k extrémům politického spektra. K názorovým excesům Zelených i k jejich vnitrostranickým aférkám se ministr raději vyjadřuje co nejméně. Jeho vcelku čitelné prozápadnické postoje, a to zvláště v otázce radaru na našem území, v poslední době naopak jsou terčem otevřené kritiky nemalého počtu Zelených.
Schwarzenbergovo postavení na žebříčku popularity českých politiků, ostatně vždy jedno z předních, se v poslední době zahoupalo vlivem kauzy Čunek. Jako uznávaný arbitr nad českou politickou (ne)kulturou se kníže nejprve dopustil té nepředloženosti, že pohrozil rezignací, vrátí-li se v jeho očích stále podezřelý Čunek do vlády. Pak spojil své setrvání ve vládním kabinetu s veřejným objasněním finanční situace Čunkovy rodiny. Zatímco Čunek se ukázal neschopným splnit tuto podmínku, Schwarzenberg z toho nevyvodil slíbený odchod z vlády, ba právě naopak. Vyřešil to po knížepansku objednáním a financováním auditu, který by Čunkovu zapeklitou situaci za Čunka vysvětlil.
Ještě horší knížecí obraz vznikl v kauze jednostranně vyhlášené nezávislosti Kosova. Schwarzenbergův tlak na uznání kosovsko-albánské loupeže srbského území je v rozporu nejméně se třemi právními dokumenty: s rezolucí RB OSN, se závěry helsinského shromáždění KBSE a s usnesením české Poslanecké sněmovny. Šlechtic, jenž přestává uznávat zákony a chránit slabšího, ztrácí aureolu jednoho z mála spravedlivých. O stavu jeho smyslu pro spravedlnost svědčí mlčení nad zproštěním obžaloby válečného zločince Haradinaje, bývalého vůdce teroristických band UCK. Svědčí o tom i nezájem o spravedlivé řešení kosovského problému - rozdělení podle etnického principu.
Schwarzenbergovo pojetí služby státu jako aktu odpovědnosti za občanské společenství selhává. Naprostá většina Čechů je proti uznání samostatného Kosova. Kdyby službu státu nevyměnil za službu jiným zájmům, mohl se Karel Schwarzenberg čestně zařadit vedle svých předků na poli cti a slávy. Změna pánů, jimž slouží, svědčí o jiném Schwarzenbergovi, nežli byl muž, mající ambice stát se skutečným šlechticem ducha.