Masarykova dělnická akademie uspořádala v pondělí zajímavý pokus. Přední politici a teoretici dvou našich levicových stran měli diskutovat o tom, zda-li jednota levice je pouhou fikcí nebo reálnou možností. Prozraďme hned, že výsledek vyzněl spíše pro onu první možnost - pokud za levici u nás považujeme výlučně ČSSD a KSČM. I na tomto semináři však zazněly pochybnosti, zda je toto celá levice a zda-li vůbec pojem levice dokážeme definovat.
Zatím marné pokusy o sjednocení ČSSD a KSČM
Ani na jednu z těchto doplňkových otázek jsme se však nedočkali rozumné odpovědi. A tak na konci zůstalo všechno při starém a otázka zněla stejně jako na začátku. Pánové Lubomír Zaorálek, Jan Mládek a Otto Novotný na jedné straně a Jiří Dolejš s Josefem Hellerem na straně druhé museli konstatovat po dosti vzrušené diskusi, že v ideových věcech sjednocení jen tak možné není. V případech konkrétní politiky však obě strany mohou postupovat společně. Často to dokazují, když jde o nějaké marxistické předpojatosti obsažené v původních společných kořenech, anebo o předsudky vyplývající z povah značné části členstva obou stran, například v nechuti k Americe či ke katolické církvi, což se dnes velmi jasně projevuje v aktuálních otázkách politické praxe.
To, co obě strany dost nesmiřitelně rozděluje, by se dalo zhruba charakterizovat rozdílem mezi dvěma deníky - spíše sociálně demokratickým Právem a zcela komunistickými Haló novinami. O nich se nyní Lubomír Zaorálek vyjádřil se stejným despektem jako před časem na jiném semináři Jiří Paroubek. Jako dobrý argument Zaorálkovi posloužil nedávný článek jednoho komunistického konzervativce, který označil dnešní poměry u nás jako plkání o svobodě a demokracii a za cílový program komunistů pak znovu vytýčil zničení kapitalismu - ovšem prý humánní a nenásilnou cestou. Závěr té věty však Zaorálek necitoval a musel mu být ze strany přítomných komunistů připomenut. To samo svědčí o tom, že sociální demokraté o nějakých zmírňujících prvcích komunistické ideologie raději nechtějí slyšet, aby zase nepodlehli jejich vábení. Pokud jsem Zaorálkovi dobře rozuměl, tak sociální demokraté jsou ochotni v kapitalismu žít, ovšem při jeho důsledné sociální a demokratické kontrole.
Nu a pak je tady letité trauma ČSSD z toho, co s jejich stranou komunisté vyvedli v červnu roku 1948. Zde zřejmě bez velmi zřetelné komunistické omluvy nehodlají mlčky přejít k nějakému novému sjednocování.
Při takovémto semináři, který měl být jakýmsi setkáním dobré vůle, nestranný pozorovatel cítil, jak stranické emoce doslova kapaly téměř z každé pronesené věty. Přesto jeho sympatie po všech zkušenostech s komunisty musí jaksi automaticky být na straně sociálních demokratů. Jenže ta sympatie směřuje spíše do minulosti v onom odporu vůči komunistické totalitě přežívající nyní hlavně v Haló novinách a v projevech některých komunistických dogmatiků.
Pokud však jde o konkrétní politickou současnost, neschopnost stranické sebekritiky sociálním demokratům bohužel brání, aby se zamysleli třeba nad tím, že jim po několik let stál v čele dnes už bývalý sociální demokrat Miloš Zeman s pevnou vazbou na svého hlavního poradce Miroslava Šloufa. V čele ČSSD stál i Stanislav Gross zatížený morálně nejen podivnými penězi, což veřejnost zajímá nejvíce, ale hlavně i podivnými lidmi, skrze něž se organizovaný zločin přiblížil vládě snad ještě více než za vlád předchozích a za vlády nynější - a to už je co říct. Pokud se ČSSD od těchto věcí nedokáže ostře distancovat, sotva bude mít morální právo kritizovat komunisty. Ti jsou sice těžce zatížení minulostí, ale i menším podezřením na politické hříchy v současnosti ve srovnání s přinejmenším třemi parlamentními stranami, které svoje hříchy stále raději zatloukají, než aby se za ně kály. A to právem žádají od komunistů za všechno, čím se na této zemi provinili. Jen po takové důsledné a všeobecné politické očistě je možné začít uvažovat o nějakém sjednocování levice a o demokracii vůbec.
Navíc odmítnutí současného předsedy ČSSD Jiřího Paroubka zúčastnit se zítřejšího sjezdu KSČM v Hradci Králové, prý kvůli jejich nedávnému vyjádření o únoru 1948 a jejich chování při volbě prezidenta republiky, jen potvrzuje dojem z pondělního semináře, že vyhlídky na nějaké sjednocení těchto dvou stran jsou skutečně pouhou fikcí. A je to tak dobře.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.