Ve svém minulém komentáři v tomto blogu jsem ocitoval titulek článku z Le Mondu: "Moc změnila adresu". Ještě před touto větou, hodnou vážného zamyšlení na všech ministerstvech zahraničí v Evropě, v Americe, i na jiných kontinentech, bylo slovo Pétrole a dvojtečka. Ropa rovná se moc.
Svět podle Zdeňka Velíška (111)
Ropa + zemní plyn rovná se zbraň hromadného ochromení.
Zdá se, že otázka, kde je v současném světě převaha moci a obava z toho, že už to není ve Spojených státech, je dnes jedním z nejvážnějších témat politických analýz v západním světě. Zabývá se jí nejen Le Monde, z jehož analýzy jsem vycházel v minulém komentáři, ale třeba i jeden ze světově uznávaných amerických komentátorů Thomas Friedman v International Herald Tribune. Ten v článku z 22. května považuje za největší selhání Bushovy administrativy to, že po 11. září nezmobilizovala americkou ekonomiku - nejmocnější světový generátor inovací (podle Friedmana) - natolik, aby proti moci nafty stála dnes už alespoň nějaká síla alternativních energií. Zanedbáním tohoto směru bezpečnostní strategie umožnil Washington vznik nových center globální moci, od Moskvy, po Caracas a Teherán. Ta dávají světové politice jinou tvář a směr.
Dodal bych ještě, že pro větší zmatek na tom božím světě je dnes ta tvář světové politiky už také poznamenaná ideologiemi, které mohou režimy disponující novými zdroji moci šířit dík současným informačním technologiím a v některých případech i díky metodám mnohem agresivnějším, než je informace. Profitují přitom z oslabení prestiže a autority, které si dosavadní hegemon globální moci, Washington, přivodil iráckou válkou.
Tak jako já se tady opírám teď právě o Friedmana a IHT (jindy o jiné autority globální a politické analýzy z jiných novin), tak se Friedman opírá v citovaném článku o dvě nové knížky. Je to „The Post-American World“ Fareeda Zakarii, šéfredaktora Newsweek International, a „Superclass“ Davida Rothkopfa z Carnegie Endowment. Autoři v nich popisují další modely přesunů moci v globální měřítku. Zakaria se zabývá nezadržitelným mohutněním takových ekonomik, jako je Čína, Indie, Brazílie, ale i dalších vznikajících center moci, která na rozdíl od těchto geografických kolosů nemají sice podobu státních útvarů, ale spolu s nimi vytvářejí novou globální realitu. Pro druhého ze jmenovaných autorů jsou fenoménem, který vytváří jiná centra moci než ta vzešlá ze šablony národních států „nové globální elity“. Říká jim superclass. Jsou ze světa byznysu a financí právě tak jako ze světa médií, náboženství nebo dokonce zločinu a teroru. A vytvářejí sítě moci, která je přeshraniční i transkontinentální.
Když si to všechno člověk shrne, nejspíš dá zapravdu Philipu Stephensovi, komentátoru Financial Times, který do svého listu napsal 2. května 2008, že „pokud existovala chvíle unipolární moci, tak už pominula“.
No dobrá, ale co z toho vyplývá?
To si možná teď říkáte. Nevím, či spíš jen tuším. A tak bych se zatím spokojil s tím, kdybyste těch pár myšlenek, které vám předkládám - spíš ze světových novin než ze své hlavy - vzali jako příspěvek k diskusi o radaru a o české zahraniční politice, momentálně hypnotizované vidinou smluv se Spojenými státy, které nám podle názoru dnešní české vlády zaručí větší bezpečí v nejistém světě než nedobudovaná evropská struktura. Zkusím k té diskusi přispět ještě doplňující otázkou, zda nedostatkem vůle dobudovat tu evropskou strukturu a nezájmem o její silnou pozici ve světové aréně nepomáháme vytvářet v evropském prostoru mocenské vakuum, které bude - při současném oslabení Spojených států - prohlubovat bezmoc západního světa tváří v tvář stále robustnějším novým centrům moci.