Latinské oči Filipa Kandy: Kde lze žít, lze hrát i fotbal

Svět fotbalu je rozdělen. A Latinská Amerika v tom hraje rozhodující úlohu. Světová fotbalová federace FIFA doporučuje zakázat oficiální mezinárodní utkání na stadionech položených v nadmořské výšce nad 2500 metrů. 15. června, tedy v době, kdy už tento deníček bude na webu ČT24, má FIFA své rozhodnutí potvrdit. Je jasné, že zákaz by mimořádně pocítily andské země v Jižní Americe. Nejen fotbalová veřejnost zemí, jako Bolívie, Peru, Ekvádor a Kolumbie už proto bije na poplach.

La Paz leží stále stejně vysoko

Podle mého soudu jsou protesty oprávněné. Je pravda, že pro mnohé týmy, které do And cestují ať ke kvalifikačním, či pohárovým utkáním, bývá těžké přizpůsobit se vysoké nadmořské výšce. Domácí hřiště bývá ve fotbale vždy výhodou – a pro Bolívii či Ekvádor zvlášť. Na druhou stranu ale žádná lékařská studie dosud neprokázala, že hrát fotbal v nadmořské výšce nad 2500 metrů je zdraví škodlivé. Také není pravda, že by například Bolívie za svou účast na Mistrovství světa vděčila výhradně nadmořské výšce. „La Paz vždy ležel stále stejně vysoko a pokud vím, Bolívie se na Mistrovství světa kvalifikovala jen jednou,“ prohlásil Xavier Azkargorta, bývalý baskický trenér bolivijské reprezentace, kterou mimochodem právě on v letech 1993 – 1994 svými úspěchy na Mistrovství světa dovedl.

Jsou hráči i trenéři, kteří do Bolívie a konkrétně do La Pazu k zápasům cestovali nesčetněkrát. Týká se to především ostatních jihoamerických národních výběrů, které hrají s Bolívií kvalifikaci. Mnozí z nich vědí o výšce své. „Nejhorší, co lze udělat, je přijet spát do La Pazu noc před utkáním,“ říká například argentinský trenér z MS 2006, José Pékerman, „Je to strašné. Už jen při samotné chůzi cítíte bolest hlavy a uší. Máte pocit, že se vám hlava rozskočí a máte chuť zvracet. Jako sportovec jste na tom ještě hůř. Už při zahřívání jsem v tvářích hráčů často viděl děs a strach.“ Pékerman vzpomíná, jak vždy musí v La Pazu hráčům ordinovat jinou strategii. „Hráči nedokáží sprintovat déle než přes půl hřiště,“ říká, „rychlé hroty musejí po každém prudkém výpadu hrát několik minut v oddechovém tempu, než se zase zotaví. Tomu všemu je třeba přizpůsobit taktiku.“

Za 30 let cestování do La Pazu si Pékerman vytvořil tak dobrou zkušenost, která mu pak v roce 2005 posloužila k historickému úspěchu. Po 32 letech Argentina poprvé v La Pazu Bolívii porazila. Jak to dokázala? Pékerman mluví o dvou strategiích. Ta první znamená – třítýdenní soustředění v místě zápasu. Za tu dobu se organismus sportovců plně aklimatizuje na nové podmínky. Tolik času ale týmy obvykle nemívají. Proto Pékerman vynalezl druhou strategii, s kterou právě v roce 2005 uspěl: „Spali jsme v Santa Cruz de la Sierra (bolívijské město v nížině) a až v den zápasu jsme letěli do La Pazu. Z letadla jsme vystupovali 3 hodiny před začátkem zápasu. Výškový efekt začíná působit na lidské tělo zhruba za 6 hodin.“ A v tu dobu se už právě Argentinci po vítězném utkání pakovali k odletu.

Příští mistr světa nebude mistrem světa

Je nesporné, a předchozí příběhy to ilustrují, že hrát fotbal v nadmořské výšce 2.600 metrů (Bogota), 2.800 metrů (Quito) nebo 3.600 metrů (La Paz) je jiné, náročnější, než v nížině. Je ale zároveň nesporné i to, že na různé podmínky, i nadmořskou výšku, se lze připravit. Ano, je výhodou pro Bolívijce hrát fotbal na svých vysoko položených stadionech. Ale není výhodou třeba pro Katalánce, hrát v létě na svém stadiónu v Barceloně, odpoledne při 40 stupních ve stínu a 95% vlhkosti? A co třeba v Moskvě, kde domácí Spartak hostí v Lize Mistrů třeba právě Barcelonu, Sevillu, Benfiku Lisabon či Panathinaikos Atény na zkřehlém zledovatělém terénu a v mrazu 20 stupňů pod nulou? Nebudou se po zákazu zápasů ve vysoké nadmořské výšce právem hlásit další, že je třeba zakázat hrát ve velkém vedru či v mrazu? Nebo v dešti či za londýnské mlhy?

Hrát fotbal ve vysoké nadmořské výšce je náročné, ale nikoli nepřekonatelné či škodlivé. Většinu těch míst, které teď chtějí pro mezinárodní fotbal zakázat, osobně znám. Byl jsem v La Pazu, Cuzku i Quitu. A cítil jsem tam řidší vzduch. Nesčetněkrát jsem cestoval do Bogoty, především po dobu mé pětileté životní etapy strávené v Kolumbii. Žil jsem v Cali (1000 mnm.) a do Bogoty jsem čas od času zajížděl na pár dní vyřizovat záležitosti, které lze vyřizovat jen v hlavním městě, či z pracovních důvodů nebo na soukromé návštěvy. Pobýval jsem tam vždy krátce, přesně jako fotbalisté, kteří tam přijedou k utkání. V roce 2000 jsem tam žil také tři měsíce v kuse. A hrál jsem tam i fotbal, na velkém hřišti, i když jen amatérský turnaj novinářů. Píši to jen v kontextu toho, že vím, o čem píšu, a čeho se problém výšky týká.

Ano, fotbal ve vysoké nadmořské výšce není stejný jako v nížině. Ale jeho zákazem dojde ke škodě a hlavně k diskriminaci ještě větší. Nemůžeme přeci vzít lidem, kteří v těchto nadmořských výškách žijí, právo na to, aby mohli jít na stadión svého města a vidět hrát svůj tým v domácích podmínkách!! Zakázat hrát fotbal tam, kde se žije, je diskriminace! KDE LZE ŽÍT, LZE HRÁT I FOTBAL. Příští Mistr světa by už nebyl Mistrem světa ale pouze Mistrem zemí pod 2.500 mnm. Bolívijský prezident Evo Morales tento týden demonstrativně sehrál přátelské utkání spolu s bývalými reprezentanty pod vrcholkem hory Sajama, která má přes 6.500 metrů! Tam se už ani nežije. Bolívijci tím jen chtěli ukázat, že fotbal ve výškách opravdu není škodlivý.

video: Bolivijský prezident Morálek si zahrál fotbal na horách

Ze čtyř zemí, které mají stadióny ve výškách nad 2.500 mnm. (Bolívie, Peru, Ekvádor, Kolumbie), by zákaz postihl nejvíce právě Bolívii. Pět ze šesti největších měst země leží právě v tomto „zakázaném“ pásmu. Jsou to: La Paz, Sucre, Potosí, Cochabamba a Oruro. V případě platnosti zákazu FIFA pak lze snadno domyslet i nezměrný ekonomický dopad, který by nařízení Bolívii způsobilo.

Ve zbývajících zemích (Peru, Ekvádor, Kolumbie) by zákaz postihl jen menšinu stadionů. Například v Kolumbii leží ve výšce nad 2.500 mnm pouze Bogota. Dalších zhruba 10 měst, kde reprezentace může hrát, leží buď přímo na úrovni moře, nebo ve výšce mezi 1.000 a 2.000 metry. Ano, Kolumbie by tedy mohla hrát své zápasy třeba v Barranquille, Cali nebo Medellínu. Z důvodu principu rotace to tak i činí a v Bogotě hraje jen některá utkání. Koneckonců ani samotným Kolumbijcům se tam nehraje nejlépe. Z jedenáctky mužů, kteří tam nastoupí v kolumbijském dresu, jich 10 až 11 (!) hraje v evropských a latinskoamerických klubech, případně jinde v Kolumbii mimo Bogotu. Proto ani pro ně nelze mluvit o nějaké výhodě hrát v Bogotě. Nicméně, je to hlavní město a z principu nediskriminace se tam musí hrát alespoň každý druhý či třetí zápas. Podobná je situace i v Ekvádoru - tam se nejčastěji hraje v Quitu (2.800 mnm) nebo v Guayaquilu (0mnm) – či v Peru – tam se hraje buď v Limě (0 mnm) nebo v Cuzku (3.400 mnm).

Na závěr bych rád připomenul váženému předsedovi FIFA, Švýcaru Josephu Blatterovi jeho vlastní výrok z loňského roku, kdy sliboval, že fotbal ve vysokých nadmořských výškách nikdy nezakáže. Tehdy řekl: „Narodil jsem se mezi horami, moje rodná vesnice leží pod nejvyššími štíty Evropy. Z výšky strach nemám.“

A konečně bych rád připomenul i nejskvělejšímu fotbalistovi všech dob, světovému králi Brazilci Pelému, kterého si jinak nesmírně vážím, ale který před dvěma týdny rozhodnutí FIFA veřejně podpořil, že on sám rozdal tolik radosti celému světu – včetně Bolívie a andských zemí – a že vlastní statut FIFA říká: „Fotbal je univerzální a nediskriminuje“.