Nemohlo být pochyb – televize to v pondělí ukázala zcela jasně: čerstvě jmenovaný čestný žák školy v Sadské, Václav Klaus, odkázal svým spolužákům jako hlavní poučku do života výzvu "Učit se, učit se, učit se." Kdyby byl místo toho řekl třeba "Nebát se a nekrást," prvňáčkům by to asi bylo jedno, ale každý dospělý Čech by si to spojil s Masarykem, jemuž se tento výrok právem připisuje.
Zamyšlení na konci týdne: Nejen se učit, ale i moudrým býti
Nu a tak není divu, že i ten výrok o učení je právem připisován tomu, komu patří – tedy Vladimíru Iljiči Leninovi. Samo o sobě nelze té výzvě nic vyčítat, i když je možné se nad ní zamýšlet. Horší je, že mezi autory dvou výše uvedených výroků je dost zásadní etický rozdíl, který se během jejich životů projevil i ve zcela diametrálně rozdílném pojetí a praktickém provádění politiky. Pokud bychom chtěli zůstat u zkratkovitých hesel, která se těm historickým postavám připisují, pak pro Masaryka je charakteristické „Ježíš, ne César,“ kdežto pro Lenina „Když se kácí les, lítají třísky.“ Že už za Leninova života ty třísky znamenaly stovky tisíc mrtvých, nebylo nic proti tomu, kam to heslo dovedl jeho nástupce a další nástupci v dalších generacích leninistů. Tam už se pak počty zbytečně zmařených lidských životů jen odhadují v desítkách milionů.
Čestný žák Václav Klaus tedy k zahájení letošního školního roku vybral poselství velkého Lenina. Jeho trojitou výzvu k učení považoval asi za vhodnější, než aby použil některého ze svých vlastních okřídlených slov, která by možná už ani prvňáčkům nebyla tak docela cizí – třeba že peníze jsou vždycky až na prvním místě. Ale před školními škamnami jsou ta Leninova slova přece jen vhodnější. Pokouším se tedy odhadnout, čemu se asi Václav Klaus v komunistických školách naučil, aby to pro něj mohlo mít celoživotní význam. Zajisté ani v těch dobách, které nepřály svobodnému rozvoji myšlení a vzdělání, toho u pilného žáka Klause asi nebylo málo. Troufám si však vyslovit jedno odvážné tvrzení: Řekl bych, že pro celoživotní úspěch Václava Klause nebylo tolik rozhodující, že zvládl určité ekonomické teorie, které zdaleka nepatentují nějaké definitivně platné pravdy, ale mnohem důležitější pro něj bylo, že si dobře osvojil hned několik světových jazyků. Zde se učení opravdu nedá ošvindlovat a každý, kdo tímto procesem prošel, to musí potvrdit. Přitom, jak víme, mluvit cizím jazykem je něco jiného, než se v něm pouze domluvit. Václav Klaus toto zvládl poměrně dokonale. Jak k potřebám pracovním, tak i pro účely soukromé – tedy pro svůj volný čas, což je – mimochodem – někdy ještě důležitější, než užití služební. Jsem přesvědčen, že tenkrát v revolučních dobách, na přelomu let osmdesátých a devadesátých, právě tyto důležité naučené schopnosti u Václava Klause rozhodly o jeho raketovém nástupu do politiky.
U cizích jazyků se tedy bez učení i nadále neobejdeme, a to ani když právě letos se naše školství chce poněkud oprostit od onoho striktního „učit se, učit se,” ve smyslu biflování rychle zapomenutelných vědomostí. Má to být vedeno návratem k jinému heslu, tentokrát od Jana Amose Komenského, totiž Schola ludus, čili Škola hrou. Má to být také spojeno s odvážným rušením i velmi letitých názvů školních předmětů, bouráním přehrad mezi katedrou a lavicemi a osvobozením učitelů od okovů osnov, takže nyní prý budou moci mnohem více uplatnit svou představu výuky. Vzbuzuje to stejně velké naděje jako pochybnosti – to podle stupně optimismu našeho názoru na úroveň dnešních pedagogů.
Když už jsme však začali těmi všelijakými hesly, hlavně by se nemělo zapomínat na jedno další – už také proto, že jeho autorem není cizí terorista, ale český humanista. Ano, opět mám na mysli Jana Amose Komenského, jehož výrok „Synu, uč se moudrým býti,“ bylo to první, co jsem dokázal přečíst, když jsem vcházel do první školy. Neboť teprve moudrost je trestí všeho vzdělání. To ona nás naučí rozlišovat dobré od zlého nebo – což je mnohem méně snadné – lepší od horšího, také však podstatné od nepodstatného. Nedávno jsem na radu svých přátel vyškrtl z jednoho textu slovo „asymptoticky.“ Prý by tomu nikdo nerozuměl. Tak tedy sděluji, že asymptota je tečna, jíž se křivka dotkne až v nekonečnu, přičemž se k tomu doteku stále přibližuje. Takto asymptoticky bychom se měli přibližovat k ideálnímu pojmu „moudrost” a vést k němu od začátku i ty nejmenší. Zejména politikové by v tom měli být příkladem, pokud by toho ovšem byli schopni. Zatím to alespoň u nás příliš nepředvádějí.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.