Irové budou mít zítra v rukou budoucnost celé Evropy. A když na chvíli přiznáme Evropě roli jednoho z faktorů spoluurčujících běh světa, tak zítra Irové ovlivní také běh světa. Jako zatím jediní v sedmadvacetičlenné Evropské unii, jdou zítra k referendu o lisabonské smlouvě.
Svět podle Zdeňka Velíška (113)
Řekl jim někdo, co všechno je ve hře?
Jistěže ano. Ale aby se dali nevěřící voliči-euroskeptici přesvědčit, že za nejlepší záruku splnění „národních zájmů“ mají považovat naplnění potřeb a zájmů evropského celku, musel by je o tom přesvědčovat velice nadaný řečník, který by byl navíc už dlouho předtím milovaným a uznávaným tribunem lidu.
Chyba je v tom, že někdo, kdo by požíval v domácím prostředí - ať už irském nebo českém - nezpochybnitelné autority, neřekne veřejnosti přibližně toto: „Strach byste neměli mít z toho, že lisabonská smlouva změní Evropskou unii. Už se stalo! Evropská unie už se změnila. (Nárůstem členských zemí téměř na dvojnásobek a perspektivou dalšího rozšiřování.) Strach, ten byste měli mít z toho, že se tomu dodnes Evropská unie náležitě nepřizpůsobila.“
V Irsku je na voličích, zda dostane šanci se přizpůsobit a konečně fungovat na sto procent; v Česku je to momentálně - obrazně řečeno - na ústavním soudu. V konečné fázi ovšem (zatím) na parlamentu. Irům by měl někdo vštípit, že si nemohou nějakým „ne“ uchovat Evropu, kterou měli před rozšířením Unie, Evropu, v níž byli právě oni příjemci všech podpor a veškerého hýčkání, až se stali nejzářivějším příkladem prosperity pro ty národy, které se do EU právě chystaly vstoupit.
Před třemi lety se svým „ne“ v referendu pokusili Francouzi a Holanďané vrátit Unii k časům „patnáctky“. Ale časy „patnáctky“ jsou minulostí, právě tak jako je minulostí svět dvacátého století. Stejně jako Francouzům a Holanďanům, ani Irům nevrátí případné „ne“ v referendu to pohodlné zátiší na správné straně železné opony. Není už železná opona, není ani to, čemu se za její existence u nich říkalo „Evropa“, při čemž to byla jen její půlka. Ta na té správné straně železné opony. Dnes je Evropa všude a dokonce se ani neví, kde na východě končí.
Nám Čechům by měl někdo, komu budeme věřit, také jasně říci, že nemůžeme aspirovat na to, aby Evropa, do níž jsme vstoupili, zůstala tím vysněným zátiším, kterým také pro nás byla před listopadem, ba ještě pár let po něm, ta její západní půlka, sdružená v EU a stulená bezpečně pod křídly amerického orla. Evropská unie dneška a zítřka bude jen tím, čím ji uděláme. Všichni, kteří jsme s ní spojili osudy svých národů. Bude jen taková, jakou ji udělají nástroje, které jí teď dáme pro existenci v úplně jiném světě, než byl ten, jaký si pamatujeme ještě třeba z devadesátých let: svět jediné supervelmoci, svět nezpochybňované převahy západních demokracií.
Po Irsku se do centra pozornosti dostane Česko
Někdo s neotřesitelnou autoritou by nám měl rychle vysvětlit, že nelze aspirovat ani na to, že odmítnutím lisabonské dohody odsoudíme Evropskou unii k osudu věčného nedochůdčete, a že my sami pak, stuleni víc než kdo jiný pod křídly amerického orla, přežijeme bez úhony následky destrukce evropských snah o jednotu a sílu. Osud kontinentu, který by byl jen hříštěm globálních sil v jejich zápase o převahu, o vládu nad surovinovými zdroji, o hegemonii té či oné ideologie, by byl asi smutný a ponižující. Evropa by skutečně byla na cestě k bezvýznamnosti, jak už tu jednou zaznělo. A také k chudobě.
Věřím, že i po případném ztroskotání ratifikace už druhého základního evropského dokumentu by se drtivá většina evropských politiků snažila uchránit stůj co stůj vlastní národy a evropskou strukturu. Existenci Česka v srdci takto zraněné a přesto neudolané Evropy si nedovedu představit jako příliš šťastnou a hrdou.
Dovolil jsem si přiřadit Česko k Irsku proto, že přesně to udělaly v předvečer irského referenda světové noviny, které mi přišly do ruky. Vyslovovaly obavy z toho, jak lisabonská smlouva dopadne v Irsku a u nás. To mě přesvědčilo, že zodpovědnost Česka za osud Evropy bude velká, ať to v Irsku dopadne jakkoli. Protože ani po případném irském odmítnutí lisabonské smlouvy, nebude možné zavelet v EU k rozchodu. A v případě, že Irové v referendu lisabonskou smlouvu ratifikují (a že ji pak ratifikuje britský parlament), obrátí se pak všechny oči v Evropě k Česku.
- Irsko autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/156/15526.jpg
- Lisabonská smlouva autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/242/24184.jpg
- Vlajka EU autor: Galgonek Vladislav, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/9/849.jpg