Ještě počátkem roku mluvil o "politickém projektu" Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) a vyzýval svět, aby uznal jejich válečnický statut, namísto označení "teroristická organizace". Teď Chávez říká, že "partyzánská válka se už stala historií" a že "partyzánská hnutí už dnes nemají v Latinské Americe místo". Venezuelský prezident ve svém postoji k ozbrojenému konfliktu v sousední Kolumbii otočil o 180 stupňů. Proč? Co ho k tomu vedlo?
Latinské oči Filipa Kandy: Chávez – FARC: Proč takový obrat?
Rušný první semestr
Zrekapitulujme si nejprve události, které se odehrály v období mezi oběma Chávezovými výroky (tedy tím z počátku roku a tím nejnovějším). Ještě začátkem ledna a pak v únoru sehrál Chávez klíčovou úlohu při propuštění šesti rukojmích, zadržovaných po dlouhá léta FARC. 29. února pak během vojenské operace kolumbijské armády na území Ekvádoru zahynul Raúl Reyes, muž číslo 2 FARC a její mluvčí. V nalezených počítačích byly údaje a důkazy o tom, že Chávez FARC finančně i jinak podporoval. Následovala diplomatická krize mezi Kolumbií, Venezuelou a Ekvádorem. Koncem minulého měsíce navíc vyšla najevo také smrt zakladatele a nejvyššího velitele FARC Manuela Marulandy. Minulý týden Chávez vzkázal FARC: „Stali jste se záminkou imperialismu k tomu, aby mohl vyhrožovat celému levicovému hnutí v Latinské Americe. V den, kdy zavládne v Kolumbii mír, zmizí i tato jeho záminka“. Proč se k tomu odhodlal?
Taktika, strategie nebo čisté přesvědčení?
Důvodů může být několik. Hugo Chávez je známý svými kontroverzními postoji, populismem, přímočarostí, lidovostí a charismatem. Ale je pravda, že je také dobrý stratég, který často překvapí. Mohl si tedy Chávez skutečně uvědomit svůj omyl z počátku roku, kdy navrhoval, aby svět uznal válečnický statut FARC, a teď svůj postoj opravuje? Pro tento důvod by svědčila skutečnost, že levice, která v Latinské Americe mimořádně sílí, a která se z velké části soustřeďuje právě kolem Cháveze, také současně vyvíjí tlak na FARC, aby zanechaly ozbrojený boj a věnovaly se politickému řešení. Otázkou zůstává, zda by takový vývoj byl v Kolumbii vůbec možný, a zda k němu už dozrála doba. FARC dosud vždy argumentovaly tím, že k takovému řešení neměly dostatečné vládní záruky bezpečnosti pro své bojovníky. Některé pokusy o přeměnu kolumbijských guerrill v politické organizace z minulosti jim dokonce dávají za pravdu.
Jiným důvodem Chávezova obratu by mohla být skutečnost, že si po vývoji v předchozích šesti měsících mohl uvědomit, jak významně jsou teď FARC oslabeny vojensky doma a diplomaticky před světem, a jak mu jeho vlastní provázanost s nimi může uškodit. Dalším důvodem (který s tím předchozím může být spojený) může být i to, že Chávez se sice ve skutečnosti nechce ze své strategické aliance s FARC vyvázat, pouze se chce očistit před mezinárodním společenstvím poté, co jeho předchozí výroky ohledně FARC mnozí interpretovali jako obhajobu kolumbijské guerrilly. Takže ve skutečnosti by to s FARC mohl „péct“ dál, podporovat je logisticky, diskrétní diplomacií a penězi z ropy, ale navenek před světem by se od nich distancoval. Mohl by v tom být kus strategie.
Důvod změny Chávezova postoje může být také čistě vnitropolitický, předvolební. Za pár měsíců se ve Venezuele konají regionální volby, které mohou být klíčové pro budoucnost jeho politického projektu. A mnoha Chávezovým voličům se nelíbí jeho přílišná tolerance k FARC. Chávez se jim teď možná chtěl přiblížit. Samozřejmě může jít i o kombinaci některých předchozích variant nebo může být důvodem ještě něco dalšího. Zajímavé také jistě bude, jak teď FARC na Chávezovu výzvu zareagují. Venezuelský prezident byl pro ně bezesporu důležitým prostředníkem a zřejmě i oporou. Zareagují teď na jeho výzvy? Třeba alespoň částečně tím, že by jednostranně propustili větší množství dlouhodobě zadržovaných rukojmích? Nebo se s Chávezem rozejdou a uzavřou se v nekonečné válce bez naděje na budoucnost?
Vydáno pod