Nic naplat, ti staří to pořád umějí nejlíp, zní výkřik vrstevníka téměř. Herbie Hancock nazval svou novou nahrávku River s podtitulem The Joni Letters, dopisy Joniny. Samozřejmě ji věnoval Joni Mitchell. Pomáhá mu jednak muzikantská sestava Wayne Shorter, Dave Holland, Vinnie Colaiuta a Lionel Loueke a pak skupina přizvaných zpěváků, kteří dorazili pokorně zazpívat písničky Joniny. Obvykle komorní Norah Jones desku se svým podáním Court and Spark otevírá, naprostým překvapením pro mě je decentní nachráplé zpívání Tiny Turner, standardně odvedou své Corinne Bailey Rae i Luciana Souza, charismaticky vypráví základem přece básník Leonard Cohen a zúčastnila se i sama Joni Mitchell, která už dávno koketovala s jazzem a naprosto úspěšně. Ale to, co tentokrát z těchto spoluprací a především výkonu instrumentalistů vyšlo, bere dech. Absolutní vrchol minimálně letošní jazzové produkce, zápis do historie, ukázka, kam až lze dojít po kolejích života. Joni Mitchell si takovou poctu zasloužila a my coby posluchači taky.
Ucho Svobody: Hancock a Scofield
John Scofield dodává novinku nazvanou jednoduše This Meets That se svým, jak sám prý říká, A-triem, s Billem Stewartem a Stevem Swallowem. Zanechal tedy razantnější Medeski Martin and Wood historii a navíc přizval dechový kvartet. Vznikla měkčí a rozhlédnutější nahrávka. Stále hodně v rockových polohách, ale pestřejší a řekl bych lepší. Vedle vlastních věcí si dovolil sáhnout po dvou nechytatelných skladbách – zjazzoval tradicionál House of the Rising Sun, který si s ním v této podobě u táboráku zazpíváte jen s největším soustředěním a pak stoneovskou (I Can't Get No) Satisfaction. Mistrovské kousky jakoby dokazující, že nic není jazzu v tomto podání cizí.
Poloha obou nahrávek současně ukazuje, odkud až kam dnešní jazz například sahá a nakolik je v dnešní době coby žánr nepřekonatelný, valivý, přínosný, stále se vyvíjející a nasákavý. Alespoň pro mě.