Spisovatel Ludvík Vaculík napsal ve svém pravidelném úterním sloupku Lidových novin poněkud smutnou větu: "Dneska můžeme všechno, ale nic nemá účinek, svobodou ztratilo slovo váhu." Podobně si už předtím v tomtéž listě postěžoval klinický psycholog Jeroným Klimeš: "Je jedno, jste-li pro radar či proti, ale ať se vám líbí to či ono, máte jednu jistotu: nic se s tím nedá dělat. Můžete držet hladovku nebo jíst protestguláš, ale politici stejně udělají, co si umanou."
Svoboda slova není nikdy marná
Přiznám se, že i mě někdy přepadají podobné pocity marnosti při mé publicistické práci. Jeden z kolegů komentátorů tuhle povídal: „Ti, kterým bychom mohli vadit, nás mají v tomto málo sledovaném mediu pěkně pohromadě a to jim vyhovuje, protože vědí, že k širokým masám náš hlas nedoletí.“ Bohužel, zní to všechno velice pravděpodobně, ale přece jen něco ve mně chce tomu pesimismu oponovat. Vzpomínám na vyprávění kolegyně Lídy Rakušanové o jejích pocitech v někdejší mnichovské Svobodné Evropě. Ohlas z domova byl tak mizivý, že to muselo brát elán všem těm, kteří chtěli národ povzbuzovat a udržovat jeho odolnost vůči odpudivému a demoralizujícímu režimu. I tyto pochybnosti mnichovských redaktorů byly do značné míry oprávněné, protože opravdu jen ti z nás, jimž nestačily spíše americké pohledy z Hlasu Ameriky či britské z BBC a doslova prahli po politickém pohledu čistě českýma očima, podstupovali boj s komunistickými rušičkami a byli šťastni, když k nim autentické české názory aspoň útržkovitě pronikly. Málo se to dnes přiznává, ale vskutku pravidelných posluchačů české Svobodné Evropy nebylo mnoho a spíše se našli na rušičkami nepokrytém venkově než ve velkých městech. A přece, jak dnes dobře víme, i tento dost tenký hlas udržující české politické a kulturní povědomí znamenal nesmírně mnoho pro přípravu našich lidí na lepší budoucnost a dodnes tyto posluchačské vytrvalce většinou chrání před svody bulváru, takže i nyní vědí, že sledování tak zvaných menšinových médií patří mezi základní potřeby jejich života.
Osobně mám vždy velkou radost z každého ohlasu na tato svá zamyšlení a cítím se tím zavázán k tomu, abych nikdy nevybočil z maximální objektivity novinářské práce, kde nemá být místo pro jakékoliv emoce a politické stranictví. A i když se to někdy podobá jen dopadání jednotlivých kapek na kámen, zkušenost nás učí, že trpělivost i zde časem přináší stále se prohlubující důlek, což by v duchu naznačeného přísloví měla být ona skutečná růže vnášená do duší těch nemnoha lidí, kteří o takový dar stojí. A při všech asi dost oprávněných nářcích, které se ozvaly z článku Ludvíka Vaculíka i Jeronýma Klimeše, musíme být vděčni především svobodě slova, která nám umožňuje bez obav a omezení mluvit a psát - většinou sice asi určitě marně, ale někdy snad přece jenom trochu k povzbuzení úcty vůči určitým věčným hodnotám, o nichž sice každý ví, ale které je nutno stále připomínat.
Ludvíku Vaculíkovi bychom mohli snadno dokázat, co teď před čtyřiceti lety vykonala jeho slova, jichž on sám napočítal rovné dva tisíce. A pokud jde o současnost, tak právě tento týden věcně správné slovní argumentace chytrých lidí o malých divadlech či fakultních nemocnicích pohnuly i horou pražského magistrátu či Strakovy akademie a přivedly tamější čelné představitele k tomu, že na chvíli svlékli svá politická brnění a rozpomněli se raději na to lepší, co jim pod tím krunýřem zbylo z jejich akademického vzdělání a přirozeného lidství.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6