Čeština před kamerou (59): Tentokrát za kamerou

Dnes to nebude ani tak Čeština před kamerou, ale čeština za kamerou. S menšími úpravami a zkrácený vám nechám přečíst dopis jedné čtenářky a divačky. V dopisu jsem neprováděl žádné opravy. Vás jen poprosím o vyjádření, o vaše názory.

Milý Petře, už mám za sebou osmdesátku, a tak si dovoluji tuto familiernost, neb jste asi ve věku mých potomků. Jsem češtinářka a opravdu velice trpím úpadkem své mateřštiny, jejím zvulgarizováním, ledabylostí hlasového projevu těch, pro které je „výrobním nástrojem“, což všechno mě naplňuje strachem, že budu umírat s touto bolestí v srdci. Vítám každé zveřejnění a odsouzení prohřešků, které se ocitnou v rozhlase nebo v TV, ale zdá se mi to málo. Dr Přidal měl na úsvitě poklesu řeči velmi cenný program Netopýr nebo Z očí do očí, kde byly rozbory nevhodnosti či nesprávnosti probrány šířeji, hlouběji a za účasti většího počtu odborníků, takže to „víc dalo“, utkvívalo. Já vím, že češtin je několik, vím - či doufám, že se jí nedá zahynouti, má příliš letitou historii a buditelství je lidská přirozenost.

Můj muž (syn) je ředitelem oblastního muzea, kde si velmi dobře vede - zavedl výstavy po učitelsku, jičínské muzeum je Muzeum hry - co se vystavuje si mohou děti ohmatat, prozkoumat, zprovoznit atd. apod., čili nejde o prohlídky vitrin a přečtení popisků, v muzeu je stále živo, přicházejí několikrát za sebou školy a celé rodiny. Když to tak občas vidím, napadlo mne, že by mohl udělat výstavu českého jazyka. Neposlal mne do háje, naopak, že na to bude myslet. Napadlo mne vypůjčit si z Ústavu dějin nějaké jazykové začátky a jít dál, potom třeba vzory dříve a nyní - já jsem měla ještě had, hrad, oráč, meč, atd… on už jiné a vnuci zase už jiné - kdo ví, kdo je oráč nebo nůše ještě tak tu kost a dlaň, ačkoli píseň - to už zaznamená i v představě dvouletý capart. Pak mě napadla ta vyznání Čapka, Oberfalcera a mnohé z Eisnera, dala bych zaznít Hogrovi z Chrámu a tvrze jak deklamuje Eisnerův fejeton jak učil německého státního radu českým slovesům (teď jsem zapomněla jak mám přehodit na přehlasované o). Čímž si ovšem vzpomínám na skvělý fejeton Vodňanského jak došlo k přehlasování o (nebo a? ,už mi paměť moc a moc vynechává). Tyto věcičky bych mnohokrát rozmnožila (či namnožila?) ať si to lidé berou domů, to jsou perly, drahokamy češtiny a cennosti lidi milují. I děti, jak jsem si ověřila, když jsem z milosti soudruhů a bídy nedostatku mladých učitelek češtiny, které odcházely na mateřskou, mohla podvakrát pár měsíců suplovat a odložit kasírtašku. Přes Eisnera jsem je tak chytla, že psaly povídečky a básničky. Jenže na takový plán nestačíme dva, já už vůbec ne, Jaromír by do toho měl chuť; nevěděl byste si rady, nepomohl byste, nezískal další do chrámu a tvrze naší kněžny v dobrém českém muzeu? Než si výmluvným gestem poklepete na čelo - ta ženská je cvok - popřemýšlejte, snad Vám trochu času vybude. Jaromírovi zatím o tomto dopise nepovím, aby si snad on nakonec na to čelo neklepal - ta mamka je cvok, vona si nedá pokoj. Nedám, budu to zkoušet tak dlouho, až někoho napadne scénář a pak to v Jičíně poběží všem pro radost.

Zdravím a věřím, že něco se svými češtinářskými druhy vymyslíte a napíšete mi svůj názor.

Ta má hlava! Zapomněla jsem na jeden nápad - dát na stoly tužky a papíry a pár slov, třeba, aby děti něco stvořily, napsaly, nebo vůbec třeba jen vyjmenovaná slova, nebo slovo, které se jim líbí nebo nelíbí, dát nějaký obrázek, aby jej popsaly, nebo - co naposled četly, které knížky se jim líbily a proč atp., napsat básničku, kterou umějí zpaměti. Třeba - kdyby žádnou, že se kvůli tomu nějakou naučí, aby ji tu při příští návštěvě mohly napsat.