Čeština před kamerou (56): Ty si kretén, vole aneb Topolánek je Valach

Ty si kretén, vole řekl před časem verbální i nonverbální kutil Mirek Topolánek svému kolegovi z vlády Jiřímu Čunkovi. Nikoli naštvaně nebo ublíženě tak stručně zhodnotil to, že se Čunek nedíval na Nedělní partii, kde proběhl souboj titánů: oranžového Paroubka a modrého Topolánka. Mirek Topolánek měl zase smůlu, zas u toho byl televizní štáb s pohotovým zvukařem a zas to je všechno zaznamenáno a následně pak použito i využito proti němu samému. Obyčejná reakce tak dostává svou přidanou hodnotu: ta spočívá v poněkud netradičním, a přesto veřejném slovníku našeho premiéra. Slovo se tak stává nikoli skutkem, ale zbožím. A to se líp prodává a víc zaujme, čím zajímavější přidanou hodnotu má. Mirek Topolánek asi netuše, že kamera už jede, zhodnotil - spíš v legraci než vážně - Čunkův prohřešek. Čunkovi to nevadilo, smál se. Sám sice ještě nemá tak pevný tým poradců jako jiní jeho kolegové, o to pevnější má ale slovník. (O tom ale příště.)

Marek Dalík charakterizuje politiky slovy: „Oni to o sobě neradi slyší, neradi sami sebe takto pojímají, ale oni jsou zboží. Sice jiného druhu, ale jsou.“ Produkt, který ale vytvářejí, jsou oni sami. A tady je ten problém. Bude se tohle zboží s takovouhle přidanou hodnotou dobře prodávat? Bude o ně zájem? Mediálně určitě. Jednoznačně ano - tady není pochyb.

Jenže každý jazyk na světě má nějak strukturovanou svou jazykovou etiku. V každém jazyce narazíte na slova, jimiž si jeho uživatelé vzdávají úctu, vyjadřují slušnost; a slova opačná. My všichni, kteří sdílíme a chápeme specifická pravidla a slovník češtiny, vytváříme řečové společenství (speech community). V tomto řečovém společenství se uzuálně uznává, že slova jako kretén, vůl by se neměla užívat příliš a už vůbec ne veřejně. A v tom to je. Topolánek je nechtěl říct veřejně a vlastně je ani veřejně neřekl. Jeho oficiální vystoupení zatím totiž nezačalo. Ta slova zazněla neveřejně. Bylo by asi hodně naivní nebo iluzorní domnívat se, že slovník premiéra české země neobsahuje sprostá slova. Premiéři i prezidenti všech zemí umějí mluvit sprostě. I to je jazyková univerzálie. Přesvědčil nás o tom už i americký prezident nebo třeba britský ministerský předseda. Tak proč ne náš Topolánek?! Nic nového pod sluncem. Mirek Topolánek neprochází žádnou sociolingvistickou změnou ani proměnou. On jen mluví tak, jak považuje v danou chvíli za vhodné a patřičné. Proto označí blábolem řeč komunistické poslankyně. Ta se toho pochopitelně hned chopí, aspoň trochu a na chvíli se konečně zviditelní a začne se diskutovat… Diskutuje se ale o slovu blábol. O jeho vhodnosti, patřičnosti. Diskutuje se tedy o formě. Ne o obsahu: nikdo z nás už dnes neví, co ta komunistka vlastně říkala. Co když to blábol opravdu byl? Blábol není vulgární slovo. Sloveso blábolit uvádí i Slovník spisovné češtiny - jako expresivní. A těmhle slovům se nevyhne ani sněmovna. Ukáže-li, že vyřčené bylo opravdu blábolivé (a tedy klamné), pak věru není z Topolánkovy strany zač se omlouvat. Koneckonců blábolí i malé děti, blábolí i dospělí, a to i levicoví nebo pravicoví.

Nabízí se ještě jedna hypotéza. A sice, že Marek a Mirek téměř jedno jsou a Mirek pochopil dobře míněná slova Marka a možná třeba i tušil, že kamery už jedou, a Čunkovi řekl kreténe schválně - to jako kvůli té přidané hodnotě. Věděl, že se to v médiích dobře „prodá“. Možná přistoupil na hru, že je zboží. Možná se chce prodávat. Možná pro to zvolil tenhle netradiční způsob vyjadřování, kdy jazyk v společenském kontextu trpí. Ale on ve skutečnosti netrpí. Mirek Topolánek to nemyslí zle. On to podle mě myslí upřímně. Ale upřímně jako opravdu upřímně, protože je tak zvyklý se vyjadřovat. Ne upřímně jako upřímně ve smyslu grossovštiny. Je otázka, jak moc to bude produktivní ve vztahu k verbálně hodně uvědomělému Česku.

Z Valašska pochází tohle odposlechnuté: roba se ptá teho svého: „Maš ňa rat?“ A on jí odpoví: „No tož kurva.“ A náš premiér je přece Valach. Stereotypů se lze zbavit jen stěží; a těch řečových pak velmi, velmi obtížně. Stírá se rozdíl mezi veřejným a neveřejným. Dříve čistě privátní, intimní se dnes s úspěchem s přidanou hodnotou prodává, zveřejňuje. Ta doba je taková - a náš způsob vyjadřování se jí jen přizpůsobuje.

Jsem rád, že mám premiéra, o němž vím, že umí mluvit sprostě, a jsem připraven na to, že třeba někdy příště řekne jinému svému ministrovi: ty si blby jako cip.