3 kontroverzní postavy, 3 top latinskoamerické události minulého týdne. Jakoby světová média přitahovaly jen ty extrémy. Latinskoamerická realita ale je a vždy byla především soubojem extrémů a kontrastů. Na Castra je upřena pozornost celého světa už půl století, na jeho ideového pokračovatele Huga Cháveze už nejmíň jedno desetiletí, a 10 let byl u moci také někdejší peruánský prezident Fujimori. Po jeho útěku do Japonska v roce 2000 na něj svět pomalu zapomínal. V minulém týdnu se ale opět výrazně připomněl.
Latinské oči Filipa Kandy: Fujimori, Castro, Chávez…
Alberto Fujimori, "El Chino”, jak jej Peruánci familiárně nazývají kvůli jeho japonskému původu, dnes věří, že ho soud osvobodí. V 90. letech byl prezidentem, o němž věděl celý svět. Pro jedny to byl hrdina, který zachránil Peru před terorismem a hospodářským kolapsem. Pro druhé autoritářský vládce, který pošlapával demokratické instituce. Pravdou je, že když v roce 1990 usedal do prezidentského křesla, roční inflace dosahovala 7 000 %, a rozsáhlé oblasti země kontrolovali partyzáni ze Světlé stezky a Hnutí MRTA. Dopadení vůdce Světlé stezky, Abimaela Guzmána, mu trvalo 2 roky. V dubnu 1997 pak velel operaci, při které zvláštní komando zlikvidovalo únosce diplomatů v rezidenci japonského velvyslance. To byl konec i pro MRTA. V prvních letech vlády také prosadil striktní antiinflační hospodářskou politiku, a když se mu v tom část poslanců snažila zabránit, rozpustil parlament a vládl pomocí dekretů.
Pak se ale nechal v roce 2000 potřetí zvolit do prezidentského úřadu, ačkoli peruánská ústava připouští jen dvě po sobě jdoucí prezidentská období. To už se také začaly provalovat i další nepříjemnosti. V Peru například čelí obvinění ze zodpovědnosti na masakrech v La Cantuta a Barrios Altos, při kterých vládou podporované eskadry smrti zabily na 25 civilistů. Poslední kapkou bylo pořízení a zveřejnění videozáznamu, na kterém jeho hlavní poradce a šéf tajných služeb Vladimíro Montesinos předával peníze opozičnímu kongresmanovi. Pak už Fujimorimu nezbylo nic jiného, než narychlo odletět do Japonska, země svých rodičů, a už se nevracet.
Peru o jeho vydání dlouhá léta žádalo. Nakonec, v roce 2005, Fujimori překvapivě vycestoval do sousedního Chile, odkud ho po téměř dvou letech trvajícím procesu teď úřady konečně vydaly do Peru. Proč do Chile vůbec cestoval? Že ho odtud vydají dříve či později do Peru bylo velmi pravděpodobné. Sám ale po celou dobu svého pobytu v Japonsku prohlašoval, že se do Peru chce vrátit, že tam chce dokonce znovu usilovat o post prezidenta. Je pravda, že má v Peru stále své stoupence. Naplánoval si svůj návrat přes Chile tak, aby se stal znovu středem pozornosti? Bude skutečně mít dost sil a šikovnosti na svojí vlastní obhajobu? V Latinské Americe není nic nemožné a to i přesto, že teď mu v Peru hrozí až třicetiletý trest.
Fidel Castro se znovu objevil v rozhovoru kubánské státní televize. Hovořil o aktuálních tématech, aby dokázal, že rozhovor není předtočen dopředu, a vyvrátil tak přetrvávající dohady o své smrti. Novinář Randy Alonso se ho ale za celou hodinu ani jednou nezeptal na současnou politickou situaci v zemi, ani na jeho zdravotní stav…
A konečně Hugo Chávez. Kontroverzní venezuelský prezident přitáhne zájem médií, ať udělá, co udělá. A tentokrát usiluje o změnu času ve své zemi. Hodlá zpozdit ručičky ciferníků o půl hodiny! Vytvořil by tak zcela samostatné časové pásmo (-4:30 hod od Greenwichského času), ve kterém by se nacházela pouze Venezuela. Podle kritiků jde o další autoritativní rozhodnutí zcela v duchu jeho revolučních změn: změna vlajky, změna znaku, změna směru běhu koně, změna ústavy a změna názvu země. Teď změna času.
„Ale proč ne,“ říkají jiní. Podle odborníků, kteří se tématem světového času zabývají, je stanovení času konvencí. Tak například České republice zcela vyhovuje čas středoevropský: východ slunce, poledne a západ slunce nastávají v čase téměř shodném se skutečnou astronomickou polohou. Něco jiného se ale děje třeba ve Španělsku. Tam mají stejný čas jako my v ČR, slunce tam ale vychází a zapadá o víc než hodinu později než u nás. A v tu samou dobu například v Londýně, který leží východněji než Madrid, je o hodinu míň! Takže jestliže Venezuela skutečně leží na hranici časových pásem (-4hod a -5hod od Greenwiche), a nejvíc tam pohybu slunce odpovídá posun o -4:30 hod od Greenwiche, tak proč takový čas nezavést? Ostatně třicetiminutový posun není ve světě ojedinělý: používá ho třeba Indie, Austrálie, Írán, a Nepál se dokonce od Indie odchyluje o dalších 15 minut. V rozsáhlé Číně, která se rozkládá přes hranice pěti časových pásem, zase mají všude čas stejný, takže na západě země se v létě stmívá až dlouho po půlnoci. A ve Venezuele už v minulosti třicetiminutový posun platil. Bylo to až do roku 1965. Chávez teď argumentuje tím, že chce, aby se děti probouzely a chodily do škol už za světla, a ne ještě za tmy, jak tomu je dosud. Má to působit pozitivně na jejich psychiku, soustředění a jejich výkony. Ani tomu nelze nic vytknout. Nicméně změnu prosazuje a provádí Chávez. Jeho země a zčásti i svět jsou, co se jeho osoby týče, striktně rozděleny. A právě proto to nemůže být jinak: veškeré jeho počínání přitahuje obrovskou pozornost kvůli jemu samotnému.
Na závěr je ještě třeba dodat, že Chávez kvůli krátké přípravě na změnu nakonec upustil od zavedení nového času v rekordně rychlé době (tedy s právě zahájeným školním rokem). Nakonec má k posunu dojít až od Nového roku.