Americký federální soud ve Washingtonu nařídil americkému banánovému velkovýrobci, firmě Chiquita, zaplatit pokutu ve výši 25 miliónů dolarů za to, že v Kolumbii platila "výpalné". Vrcholí tak proces, který se táhne už od roku 2004. Tehdy samotní zástupci Chiquity přiznali, že v letech 1997 až 2004 firma vyplácela "výpalné" v celkové výši 1.7 miliónu dolarů ilegálním pravicovým polovojenským oddílům (AUC), aby ochránila své vlastní kolumbijské i zahraniční zaměstnance.
Latinské oči Filipa Kandy: Chiquita platí za to, že platila
Není to zvláštní? Kdo je kdo a o co tu šlo? Kolumbijské spojené sebeobrany (zkratka AUC), neboli pravicové polovojenské oddíly (paramilitares) vznikly v sedmdesátých letech jako protiváha levicových ozbrojených povstalců. Zpočátku před guerillou ochraňovaly bohaté statkáře, majitele půdy, pozemků a velké zemědělské výrobce. Postupem let se jim ale jejich činnost vymkla z rukou. AUC prováděly nejhrůznější masakry, vyvražďovaly celé rodiny a části vesnic jen kvůli podezření z jakýchkoli kontaktů s levicovými partyzány. Vžilo se pro ně také označení eskadry smrti. Spojené státy později zařadily AUC (a také levicové ilegální ozbrojené organizace FARC a ELN) na seznam teroristických organizací.
Chiquita je jednou z největších multinárodních banánových společností. Svojí činnost v Latinské Americe zahájila už v sedmdesátých letech 19. století, tehdy ještě jako United Fruits Company. Kvůli rostoucím kritikám, kontroverzím a především kvůli svému vměšování se do vnitropolitického dění, podpoře diktátorských režimů na přelomu 19.- 20. století atd., začala později působit s novou image - už jako Chiquita. Své sídlo má ale nadále v Cincinnati, ve Spojených státech. A podle výsledků vyšetřování, vyplácení „výpalného“ pro paramilitares schvalovalo právě vedení Chiquita Brands se sídlem v Cincinnati. Spojené státy bojují proti terorismu, ale firma, která sídlí na jejich území, ho financovala…
A jak AUC s obdrženými penězi (1.7 miliónu dolarů) nakládaly? Nakupovaly zbraně, se kterými potom vraždily civilisty. Přímo v Kolumbii také Chiquita čelí občanské žalobě pozůstalých po více než 140 obětech masakrů. „Je to historický případ. Mohlo by jít o vůbec největší případ terorismu v dějinách,“ řekl dokonce obhájce pozůstalých Terry Collingsworth a dodal: „Soudní řízení s Chiquitou kvůli stovkám, možná i tisícům vražd, by mohlo způsobit dokonce úplné ukončení její obchodní činnosti.“ Chiquita se brání a tvrdí, že společnost byla nucena platit „výpalné“, aby tím ochránila životy svých zaměstnanců.
Vše ale zase není tak černobílé. Kolumbie je zemí plnou kontrastů a rozporů. Praxe vyplácení peněz ilegálním ozbrojeným skupinám patří v této zemi k veřejným tajemstvím. V lidové řeči se pro to vžil i název: vacuna, čili vakcína. „Očkování“ podstupují jak společnosti nadnárodní, tak domácí. Ostatně stále velké procento území země (podle většiny zdrojů kolem 40%) je pod kontrolou ilegálních ozbrojených skupin - jak pravicových, tak levicových. Ty ve svém teritoriu uplatňují své zákony a nechávají si platit za svoji správní nebo „ochrannou“ činnost. K nejznámějším odvětvím, která v těchto podmínkách „úspěšně“ fungují, patří pěstování lístků koky, výroba kokainu a narkoobchod. Rozlehlé banánové plantáže se také rozprostírají na rozsáhlých územích, která tu a tam kontrolují ilegální organizace. Z tohoto pohledu se zdá „očkování“ pochopitelné a přirozené. Nejpalčivějším příkladem pasivní spolupráce s „jedněmi či druhými“ jsou prostí zemědělci. Pokud chtějí přežít na území, které kontrolují třeba FARC (nebo ti druzí), musejí s nimi alespoň v základních otázkách spolupracovat: podrobovat se jejich zákonům a třeba jim prodávat fazole nebo rýži. Pokud chtějí ve své oblasti žít, nemají na vybranou.
Pokud všechny tyto důvody, okolnosti a kontext berete v úvahu, těžko lze Kolumbijce, třeba zemědělce, z něčeho vinit. V převážné většině případů nemají na vybranou. A i kdyby měli, nedovolil bych si zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. V případě zahraničních firem ovšem jde o něco jiného. Ty si samy vybírají oblast, kde mají v úmyslu podnikat. Ostatně samotná Chiquita po provalení svého skandálu v Kolumbii odprodala v roce 2004 všechny své obchody v zemi domácímu výrobci za více než 50 miliónů dolarů. Jak totiž můžeme kázat vodu a pít víno? Tedy sdílet politiku boje proti terorismu a zároveň ho financovat?