"Chávez kopíruje Kubu.“ "Venezuela znárodňuje ropu.“ Takové titulky se dnes a denně objevují ve sdělovacích prostředcích a dělají starosti demokratům na celém světě. Do Venezuely jezdím na reportážní cesty v posledních letech poměrně často, a při mé současné návštěvě země mohu potvrdit, že je zcela evidentní, že tady probíhají velké změny. Výrazný obrat doleva, protiamerický postoj, ukončeni spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, znárodňováni klíčových sektorů… Ropa je velmi citlivá surovina a ropný průmysl jejího pátého největšího světového vývozce proto budí ve světě mimořádnou odezvu a zájem.
Latinské oči Filipa Kandy: Venezuela – Nejdražší revoluce v historii
"Je to nejdražší revoluce v historii,” říká Luis Vicente Leon, ředitel Dataanalisis, nezávislé agentury zabývající se ekonomickým a společenským vývojem Venezuely. Myslí tím skutečnost, že venezuelská vláda se sice v posledních měsících zmocnila nadpoloviční většiny akcií ropných projektů zahraničních společností, vykoupila je ale za skutečné tržní ceny, někdy poměrně vysoké.
Současné dění kolem ropy ve Venezuele se označuje za znárodnění ropného průmyslu. Do 26. června mají zahraniční společnosti čas na to, aby dojednaly podmínky prodeje části svých akcií tak, aby v nich venezuelská státní ropná společnost PDVSA měla většinu. Z operací zahraničních ropných společností ve Venezuele vznikají smíšené podniky, tzv. joint ventures. Venezuela a její státní ropný podnik PDVSA tak získají kontrolu nad těžbou ropy ve Venezuele. Je to ale skutečně tak závažný krok? Jde skutečně o znárodnění ropného průmyslu? Ne tak docela.
Zestátnění ropného průmyslu ve Venezuele není myšlenkou současného kontroverzního prezidenta Huga Cháveze. Ropný průmysl ve Venezuele zestátnil už prezident Carlos Andrés Pérez v roce 1976. Nic se na tom neměnilo až do počátku 90. let. Jenže pak, v důsledku první války v Perském zálivu, začaly stoupat světové ceny ropy. A to mělo odezvu i ve Venezuele. V zemi se zvedl zájem o těžbu tzv. těžké ropy v pásmu Orinoka. Do té doby se v této oblasti netěžilo, protože tamní ropa není tak kvalitní. Je těžká a její těžba je mnohem pracnější a nákladnější. Před válkou v Perském zálivu nebyl o těžbu v pásmu Orinoka zájem. Poté, co vzrostla světová cena ropy, ano. Tehdejší venezuelský prezident Rafael Caldera proto umožnil přístup do oblasti zahraničním společnostem, aby mohly tamní ropu začít těžit.
Státní ropná společnost PDVSA měla na projektech zhruba 30 – 49% účast. V poměru k celkové těžbě ropy ve Venezuele má pásmo Orinoka jen menší význam. Například dnešní výroba ropy ve Venezuele dosahuje 3 milionů 300 tisíc barelů denně! V pásmu Orinoka se těží kolem 500 tisíc barelů denně, tedy ani ne šestina celkového objemu. Kromě pásma Orinoka je v celé Venezuele ropný průmysl státní. Zahraniční společnosti tedy působily jen v necelé šestině celkového objemu ropné těžby ve Venezuele. „Znárodnění ropného průmyslu v pásmu Orinoka je poněkud menší než jak vypadá na papíře a v tisku,” tvrdí Francisco Panizza, profesor politologie na London School of Economics, a upřesňuje: “Nejde o vyhnání nadnárodních společností, ale o ustavení nových asociací mezi venezuelskou státní ropnou společností PDVSA a zahraničními společnostmi.” Za pravdu mu dává fakt, že ze třinácti zahraničních společností jedenáct z nich velmi rychle na nové podmínky přistoupilo. I tak bude pro ně nadále výhodné v oblasti pokračovat.
K výrazné změně přesto nepochybně dochází. PDVSA teď má ve společných podnicích většinu a tedy i rozhodovací právo. Ona uzavírá smlouvy se smluvními partnery, ona má rozhodující slovo v přijímání nových odborníků a zaměstnanců. A ona řídí veškeré operace. Ostatně, stejně jako už dávno ve zbylých víc než pěti šestinách venezuelského ropného průmyslu. Venezuelský prezident Hugo Chávez tvrdí, že chce umožnit, aby zisky z těžby ropy zůstaly doma. Chce je přerozdělit a zčásti využít na úhradu svých vládních sociálních projektů. Jaké to bude mít praktické důsledky? A co lze dál očekávat od pro svět kontroverzního prezidenta Huga Cháveze? Kam až hodlá zajít se svým projektem znárodňování, státní kontroly a centralizace? O tom víc zase příští týden.