Latinské oči Filipa Kandy: Normální je nekouřit – ale nikoli pro Švejka

Ve svém prvním příspěvku jsem dal najevo, že v mém sloupku si čtenáři nejvíc počtou o Latinské Americe a mém pohledu na tento kontinent. A hned v druhém příspěvku hodlám toto pravidlo porušit… Chtěl bych totiž čas od času reagovat i na dění v české kotlině a nabídnout čtenáři i pohled na něj mýma "latinskýma“ očima. A to bude právě teď.

V době, kdy se v restauracích mnoha evropských (i světových) zemí přestává kouřit, sílí hlasy (i když velmi nesměle) po ochraně nekuřáků i v naší zemi. Diskusní fórum s názvem „(Ne)kouření na veřejnosti a restauracích?“ pořádal minulý týden také pražský Liberální institut. Pozvánka přišla i mně. Účastnit jsem se z pracovních důvodů nemohl, ale protože mě téma zajímá, požádal jsem organizátory, aby mi o závěrech fóra laskavě zaslali informaci. V té jsem se pak nejen dočetl o průběhu debaty, že na ni byli objektivně přizváni stoupenci i odpůrci omezování kouření na veřejnosti, jejich výroky a argumenty, což považuji za přirozené, ale zjistil jsem také, že Liberální institut v této otázce vůbec NENÍ nestranný.

Chtěli bychom, ale…

Liberální institut k problematice také zveřejňuje své postoje a v tom, který on sám považuje za nejvýznamnější (Cigaretová prohibice, dostupné na www.libinst.cz), opírá autor (Jiří Schwarz jr.) svoji argumentaci proti kuřáckým zákazům v restauracích tím, že restaurace jsou soukromé podniky, ne veřejná místa, a že tedy komu se v nich zakouřené prostředí nelíbí, nemusí do nich chodit. Autor píše: "Neexistuje nic jako právo na oběd v restauraci. Její majitel ji neprovozuje proto, že by snad měl nějakou povinnost vykrmovat své klienty. On to dělá proto, že chce vydělat peníze. (…) Pokud se nekuřákům nelíbí kouř v restauracích, mohou se klidně stravovat na zahrádkách, nebo doma”.

Podle mého soudu tato argumentace odráží tolik typickou českou povahu, hlavně ty její stránky, které mně v pohledu mých "latinských” očí připadají ještě směšnější, než jsou. Zkrátka, autor a s ním i Liberální institut si uvědomují, jak je kouření škodlivé, hrozně moc by ho chtěli na veřejných místech zakázat, ale bohužel to nejde. Zákon jim to nedovoluje. Restaurace jsou soukromé a práva jejich majitelů nelze porušovat…

Ale jak to, že to v jiných zemích šlo? Jak to, že dnes platí protikuřácké zákazy v Irsku, Španělsku a dalších zemích? Jak to, že si typický Ital může dát po obědě v kavárně klasické italské cappuccino bez cigarety? Anebo s cigaretou, ale na ulici přede dveřmi, na volném prostranství.

Skutečnost, že tabákový dým škodí i kuřákově okolí, je dnes naprosto zřejmá, dokázaná a ověřená. Uznávají to i autoři článků Liberálního institutu. Neztrácejme proto vůbec čas diskusí o tom.

Pokud je tedy jediným problémem ochrany nekuřáků v restauracích to, jak jej právně pojmout, nabízím poslancům zcela snadné řešení: restaurace by se měly zákonem prohlásit za veřejná místa. A je to… Vůbec by přitom nemuselo vadit, že je provozují soukromí majitelé. Ti by samozřejmě k jejich provozování museli přistupovat s vědomím této skutečnosti. Tedy té, že jde ze zákona o veřejná místa, na která se vztahují i opatření platící na veřejných místech, jako je zákaz kouření. (Nejde o nic nového. V Anglii se přece hospodě říká „pub” od “public”, tedy "veřejný”.) A pokud by se několika hospodským nelíbilo v takovém prostředí podnikat, tak nemusí. Můžou restauraci prodat, investovat do jiného podniku a prosperovat jinde. V silné konkurenci pražských restaurací se určitě najdou podnikatelé ochotní chopit se šancí a uvolněná místa na trhu obsadit.

Ještě se vám to řešení zdá obtížné? Že by se jím omezovaly osobní svobody? Od 11. září 2001 si celý svět začal zvykat na jisté omezování svobod kvůli nebezpečí terorismu. Už se nelétá jako dřív, rámy a bezpečnostní kontroly jsou součástí našeho života. Prověřování, dotazníky, otisky, kamery… To vše kvůli riziku teroristického útoku. Tam jsme ochotni naše svobody omezit, i když následky teroristického útoku jsou procentuálně vzato na jedince v celosvětovém měřítku mnohem méně škodlivé a pravděpodobné než následky kouření a zakouřeného prostoru.

A co Latinská Amerika? Latinský pohled nemůže chybět ani dnes. Takže: existují v Latinské Americe také přísná opatření na ochranu nekuřáků? Ne tolik jako v Evropě. Nejsou tolik zapotřebí. Když jsem pracoval v kolumbijské televizi, z deseti kolegů kolem mě kouřil jediný. A při návratu do České televize? Z deseti kouřilo pět. A to navíc kuřák v Česku znečistí vzduch v místnosti jako tři kuřáci v Latinské Americe. To je vlivem klimatu. V Česku se větrá jen krátké období v roce, v Kolumbii bývají i zastřešené prostory velmi vzdušné a stále otevřené do ulice, na dvůr, do zahrady. Celoroční venkovní teplota se tam pohybuje mezi příjemnými 20 a 30 stupni Celsia. Kromě Bogoty. Tam je kvůli nadmořské výšce o pár stupňů míň. Ale Bogoťané jsou otužilejší. Nejde ale jen o klima. Jde o společenské mínění. To je v Latinské Americe ke kuřákům kritičtější. Elegantně jim dává najevo, že "normální je nekouřit”. Kouření je bráno jako obtíž a kuřáci sami ho raději skrývají, aby neobtěžovali.

  • Kuřačka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/238/23722.jpg
  • Kouření před restaurací autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/289/28851.jpg
Vydáno pod