Většina je uplakaná a ukřivděná

O fotbalové Slavii a zejména o jejich fanoušcích se traduje, že jsou uplakánci. Když se jim nezadaří, hned prý bulí a stěžují si na rozhodčího, na fotbalový svaz, nepříznivě vanoucí vítr, kličkující míč a nakonec klidně vezmou i jméno Boží nadarmo, aby řekli, že jejich neúspěch zavinil ten nahoře.

V podstatě je to pravda. Slávisté si doopravdy stěžují na všechny, jenom ne na sebe. Jenomže: stačí si projet všechny ohlasy na poslední plzeňský výsledek Sparty a hned z nich čouhá jako šídlo z pytle, že rozhodčí špatně posoudil zákrok na Kuliče. Kdyby tak písknul penaltu, to by bylo všechno jinak. Jen málokteří rudí řeknou, že jejich milánci museli hrát doopravdy poněkud nezdárně. Většina si stěžuje a má pocit, že takhle se s letenskou šlechtou zacházet nesmí. Prostě a jednoduše: brečí. A k tomu jsou ještě ukřivdění, protože se jim zdá, že sešívaným v zápase s Kladnem naopak pan sudí připískl. Tedy pláčou a ještě navíc nepřejícně a zatrpkle.

Slávističtí fanoušci by nyní mohli strouhat mrkvičku a volat na sparťany cosi o uplakáncích. Nicméně bylo by to nefér. Protože zpravidla po neúspěchu pláčou všichni. A hledají důvody všude jinde, jen ne u sebe. Vzpomeňme jenom na našich politiků těsně po volbách. Jeden řekne, že to bylo jako v osmačtyřicátém. To Jiří Paroubek. Aby si měl z koho brát příklad, může připomenout dřívější výrok Václava Klause, který všem vnucoval, že porážka není porážka, ale „nevýhra“.

Je to jednoduché. Všichni neradi prohráváme. A většina z poražených si stěžuje nebo o své prohře všelijak balamutí. Jenom málo opravdových řekne: „Prohrál jsem. Asi jsem byl horší.“ Pravda, říká se: sláva vítězům, čest poraženým. Jenomže ta sláva je mnohem příjemnější. Kdo by se o nějakou takovou čest poražených dral. Takže raději prohlásíme, že sláva je na nepatřičném místě. Co je člověku po jeho cti? To teprve až když je to obráceně, hodíme drsnou slinou přísné slovo: uplakánci!

Vydáno pod