Liberální svět se před časem rozhodl, že není správné vychovávat děti všelijakým kázáním a tresty, nýbrž zcela jednoduše příkladem. Zní to krásně. Kdyby ovšem naše jednání bylo ne snad přímo příkladné, ale alespoň slušné. Když se večer podíváme na televizní zprávy a ráno si přečteme noviny, zjistíme, že naše děti skutečně vstřebávají celou svou duší, srdcem a mozkem příklady, které jim chování společnosti hojně nabízí.
Jednou přijdou a zabijí nás
Růst násilí v chování nejmladších děsí i otrlé policisty. Podle statistik mezi nedospělými klesá počet majetkových deliktů. Naopak stoupá množství činů surových. Není to tedy tak, že ti ze sociálně slabých skupin kradou, aby si vylepšili životní standard. Žijeme ve společnosti, jejíž nejméně zralá část vychází do ulic zařádit si. Buď šikanují někoho tak vášnivě, až mu natrhnou ledviny, jak se stalo nedávno, nebo v sofistikovanějších případech pořádají organizované bitky, případně, jak jsme se čerstvě dozvěděli, do ulic vyrazí partička ve věku mezi dvanácti a patnácti lety, aby pořádala hony na své vrstevníky a dámy vyššího věku. Když někoho nezbijí, pokládají den za ztracený. Dvanáctiletý hajzlík ohrožuje své okolí mačetou. Ti hodnější jenom narazí svému učiteli na hlavu odpadkový koš.
Pokud skutečně funguje moderní výchova tak, jak má, musíme dávat svým dětem a vnukům vskutku báječné příklady. "Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu!” Tenhle Gogolův povzdech tady platí stonásobně přesně. Nehorleme na svoje malá zrcátka. Šklebíme se z nich sami na sebe. Zvlčilá touha po úspěchu, ničím a nikým nekorigovaná, vede k činům, které nejsou právě noblesní. Kdo není vynikající v tom nejpokleslejším hmotném smyslu toho slova, je vyobcován ze spolčení vážených.
A samozřejmě, ten, kdo je sžírán touhou po vyniknutí a snem o tom, že bude patřit mezi ty „horní”, a chybí mu schopnosti k tomu mezi ně prorazit normálním způsobem (jde-li to vůbec), užije jakýchkoliv metod. Tím víc a víc bloudí žumpou a s sebou táhne svoje okolí, včetně dětí. A prohrabe-li se hnojem vzhůru, má pocit, že je jaksi zbožštěn, tedy nedotknutelný – a, bohužel, značná část společnosti se k tzv. úspěšným chová tak podlézavě, jako by pro ně neplatila pravidla – a činí se podle toho. Včetně skutečnosti, že učitel pro něho není partner ve výchově dětí, ale jakýsi slouha k tomu, aby jeho fracek nějak utloukl dopoledne: “Vzdělání a postavení ti, synku (dcerko), opatřím jinak, než skrze nějakého kantora s prošoupanými kalhotami!”
Ostatní lidé jsou hemžící se mravenci, kterých - když je na své oslnivé cestě k úspěchu zašlápneme - nebude žádná škoda. V důsledku jsou takoví pašáci schopni tvrdit, že zbije-li jejich mazánek stařenku baseballovou pálkou, že si ta bába musela začít nebo že si výprask zasloužila. Milosrdnější z nich vytáhnou z kapsy nějakou tu bankovku a nabídnou oběti: "Tak to smázneme, ne?!”
Problém ovšem je, že z malých šmejdíků v takovém prostředí a v obklopení tak ušlechtilých vzorů rostou velcí šmejdi. A ti, až zjistí, že je jim rám zrcadla malý, vystoupí z něj a zbijí nás. Všechny. Ne už jenom slabší spolužáky a stařičké věchýtky. A budeme-li něco namítat, tak jim to bití nebude stačit. A zabijí. Je hloupost nadávat mladistvým násilníkům. Jsou to zplozenci našeho světa.