Miloš Zeman dovedl ČSSD na hořejšek kopce a nyní odchází soukromou pěšinou dolů. Tak by to možná i někdo nazval. Realističtější bude říci, že Zeman "vytuneloval“ autentickou sociální demokracii, aby vytvořil silnou stranu nespokojenců, která stále ještě po jeho operaci zdaleka není pořádně konstituovaná, projevuje se pořád prostřednictvím negativního vymezení a chybí jí jasný cíl. A také čitelná ideologie. Vždyť sociální demokracie i u vlády chovala se chvílemi jako opoziční, bojující.
Miloš Zeman se loučí
Když se Miloš Zeman kdysi pateticky oháněl slovy Friedricha Nietzscheho o osamělci na špici, na níž je nepříznivá povětrnost (aniž uvedl zdroj svých moudrých přirovnání), velmi přesně popsal svůj sen. Osamělý nadčlověk, vedoucí smečku vzhůru. Tak se nejspíš vídával ve svých pubertálních představách. Nakonec se mu to díky zmatené situaci ve zdejší politice obecně a zvlášť v levicové, v tom čase opoziční, podařilo. Otázka je, zda oběma těmto věcem veřejným k dobrému.
Nelze Zemanovi upřít, že sociálně demokratickým straníkům nadrženou touhu po moci naplnil. Problém ovšem je, že do strany samotné nevložil hodnověrný obsah. Ten do ní jakž takž vměstnal teprve až Vladimír Špidla, na kterého ale byla česká politika poněkud drsná. Včetně té vnitřní sociálně demokratické.
Nastalý boj s Jiřím Paroubkem musel Miloš Zeman prohrát. Současný předseda sociální demokracie vytváří stejné politické normy jako Zeman sám. A stejně je reflektuje a dodržuje. S užitím totožných manýr. Silný mýtický osamělý muž na špici, na kterou fouká a je na ní zima. Je to trochu nemoderní vize, ale v zemích Koruny české stále funguje. Byť nutno uznat, že ODS se prezidentskou trafikou pro Václava Klause této zapšklosti mocí silných chlápků do jisté míry zbavila. Má šanci změnit se v normální demokraticky fungující partaj, v níž přece jenom už nemusí mít předseda obavy, že na nadčlověčensky osamělém vrcholku nastydne. Tuto proměnu má sociální demokracie před sebou. Miloš Zeman, jeden únavný kámen, se z ní odvalil. Ovšem Jiří Paroubek se zatím tváří stejně kamenně. Možná paradoxně mu odchod Miloše Zemana uvolní ruce, zatím svázané poutem tvrdého boje o moc, komplikovaného nedůvěryhodným mrazivým dechem muže z Vysočiny do stranického zátylku. A třeba se Paroubek a s ním i jeho strana po odkulení zemanovského mindráku a s ním související hrozby začnou chovat normálněji.