S týdenním odstupem se vracím k projevu francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho v Kongresu Spojených států. Zdá se mi, že nějak zapadl. Přitom si zaslouží, abychom o něm věděli víc, než co nám zprostředkovaly novinové titulky. Víc než to, že Sarkozy ukončil nevraživost mezi Francií a Spojenými státy. Ta, jak víme, nastala, když Chiracova Francie projevila nesouhlas s americkou invazí do Iráku. Sarkozy skutečně učinil všemi svými dosavadními návštěvami Ameriky a všemi svými washingtonskými projevy, a především projevem v americkém Kongresu, velmi zřetelný krok k oteplení francouzsko-amerických vztahů. Ale udělal to po svém, zůstal přitom sám sebou. Zůstal Francouzem a Evropanem.
Svět podle Zdeňka Velíška (92)
Napůl óda, napůl deklarace svébytnosti
Je pravda, že dobrá polovina Sarkozyho řeči v Kongresu byla ódou na Ameriku, vyznáním lásky Americe a díkůvzdáním Američanům. V historii Spojených států k tomu všemu Sarkozy našel bez námahy dost důvodů. Neváhal vyjmenovat plejádu idolů svého mládí – od Elvise Presleyho po Marilyn Monroe a americké kosmonauty. U politických vzorů došel ovšem jen ke Kennedymu a hlavně k Martinu Lutheru Kingovi. O něm řekl, že změnil Ameriku, a že ti, kdo už ve světě o Americe pochybovali, ji znovu začali mít rádi.
Velký rétor Sarkozy strhl kongresmany k deseti ovacím vestoje. A to i potom, co od básnivé ódy na Ameriku přešel k věcnému nástinu svébytných zahraničněpolitických představ. Stojí za to ocitovat některé z nejpozoruhodnějších formulací této části Sarkozyho projevu:
K Afhgánistánu: „Francie se hodlá angažovat v Afghánistánu tak dlouho, jak bude třeba, protože v této zemi je ve hře budoucnost našich hodnot a hodnot, které hájí Atlantická aliance. Říkám vám slavnostně: porážka je nemyslitelnou alternativou.“
K Íránu: „Írán s jadernou zbraní je pro Francii nepřijatelnou perspektivou. Íránský národ je slavný národ, vzešlý ze slavné civilizace. Zaslouží si něco lepšího než to, k čemu ho odsuzují jeho vůdcové: sankce a prohlubování izolace. Musíme Írán přesvědčit, aby zvolil spolupráci, dialog a otevřenost. Nikdo nesmí pochybovat o naší odhodlanosti. Budeme pevní a ten dialog povedeme, protože k němu dokážeme přistoupit z pozice neústupnosti.“
K tomu podotýkám: Sarkozy má, jak vidíte, daleko k hrozbě silou či přímo válkou. Slova o dialogu s Íránem v Bushově přítomnosti, to je spíše troufalost než projev ztotožnění s jeho hrozbami silou.
Velmi naléhavou výzvou Americe byla pasáž o měnové politice. „Ti, kdo milují tento národ, který nejlépe světu ukázal výhody volného podnikání, čekají od Ameriky, že bude první, kdo odsoudí scestný vývoj a výstřelky finančního kapitalismu, které dávají volnou ruku spekulaci.(…) Amerika, kterou miluji, povzbuzuje podnikatele a ne spekulanty. Od národa, který vybudoval nejsilnější ekonomiku na světě a neúnavně přesvědčuje o výhodách volného obchodu, očekáváme, že bude první v prosazování spravedlivé měnové parity.(…) Dolar nemůže zůstat ‘problémem těch druhých‘. Nedáme-li si dobrý pozor, měnové nepořádky se mohou zvrhnout v ekonomickou válku a všichni se staneme její obětí.“ I tato pasáž, v níž byla i narážka na známý výrok „dolar je naše měna a váš problém“ si vysloužila ovace vestoje a dokonce i souhlasné výkřiky. Zřejmě ne z řad republikánů, spíše z řad demokratů. Stejná byla reakce na věty o tom, že Spojené státy by se měly postavit po boku Evropy do čela boje proti klimatické změně. Dokonce to byla odezva nejbouřlivější.
Francouzský prezident vyzval Američany, aby měli důvěru v Evropu. Vzápětí vyjádřil přesvědčení, že „Evropa si má vybudovat prostředky, se kterými by si mohla rostoucí měrou zajišťovat svou obranu sama.(…) Je ve strategickém zájmu Spojených států(…), aby po svém boku měly v otázkách bezpečnosti silného partnera. Zároveň vás ovšem chci přesvědčit o svém vztahu k NATO.(…) Čím bude obrana Evropy ucelenější, tím více bude Francie rozhodnuta zaujmout plně své místo v NATO.“
Jako přítel chci stát zpříma
V závěru se Sarkozy vrátil k tématu přátelství k Americe. Volil slova, kterými si zajistil, že každý pochopí, že do Ameriky se nepřijel jen vnutit do přízně její dnešní vlády.
„A závěrem ještě řeknu: chci být vaším přítelem, vaším spojencem, vaším partnerem. Ale jako přítel chci stát zpříma, jako spojenec chci být nezávislý, jako partner chci být volný. Protože právě to jsou hodnoty, které spolu sdílíme.“
Těm, kdo mě budou podezírat, že jsem si Sarkozyho slova při překladu přizpůsobil tomu, co bych od něho chtěl slyšet, chci ještě dodat, že to jsou přesné citace z projevu, který jsem viděl a slyšel na internetové stránce Elysejského paláce a četl na internetové stránce francouzského ministerstva zahraničí.
Když jsem se seznámil s úplným zněním Sarkozyho projevu, přestal jsem chápat nářek některých francouzských komentátorů nad tím, že prezident republiky ve Washingtonu pohřbil hrdý francouzský gaullismus. Myslím, že je na místě opačný závěr: I za Sarkozyho zůstane Francie de Gaullovou Francií.