Jiří Paroubek hovořil o pánech Pohankovi a Melčákovi ne právě vybíravě. Otázkou ale je, do jaké míry ho v budoucích situacích, méně vyhraněných, než je schvalování středopravé vlády, podpoří i další poslanci za ČSSD. Občas jako by se Lidový dům až chvěl, jaké je v něm vnitřní pnutí.
Zmatky české politiky
Ovšem druhá nejsilnější strana na tom není o mnoho lépe. I tam se bortí vztahy a jednota není právě vzorová. Vnitrostranické problémy lidovců jsou v kolotoči jejich proměn zcela zřetelné. Jak se vyvrbí vnitrostranická stabilita zelených, zatím vzrušených podílem na vládnutí, ještě uvidíme. Komunisté, pravda, se tváří jednotně jako vždy, ale vzpomeňme slov F. X. Šaldy, že jednou se poslední z nich postaví před zrcadlo a vyloučí se ze strany pro nějaké úchylky. Tak docela k tomu bohužel zatím nedošlo, nicméně komunistická strana je historicky pověstná vnitřním vzájemným podezíráním a nenávistí.
Monolitická nerozborná pevnost v politice není samozřejmě ničím příjemným. Svědčí nikoliv o demokratičnosti, nýbrž o vládě pevné ruky, vydírání a zastrašování. Existence frakcí a skupin v partajích je znakem jejich síly a otevřenosti. Současná situace ovšem vytváří jisté podezření, že všelijaké dělení uvnitř politických uskupení není důsledkem různosti ideové, nýbrž rozdílnými zájmy. A dodejme, že zájmy nejspíš v mnohém ne právě vznešenými.
Lehkost, s jakou se mluví ze všech stran, včetně Hradu, o podezření na politickou korupci, je děsivá. Až to vybízí k otázkám: "Dámy a pánové, vy o něčem víte? A nechcete nám to docela otevřít? Jenom naznačujete proto, aby podezření utkvělo na protivnících, protože, kdybyste byli konkrétní, došlo by i na vás?” Nebo se v naší politice jenom tak bezstarostně špiní? To by bylo možná ještě horší, než kdyby prokazatelné případy politického korumpování existovaly…
V zásadě je ovšem zřejmé, že skupinové zájmy uvnitř jednotlivých politických stran převažují nad programy. Normálně fungující frakce civilizované politiky totiž představují veřejně své názory a vysvětlují, proč se liší od jiných spolustranických skupin. My zatím slyšíme jenom osobnostní vzájemné napadání a zlehčování. Nedělejme si iluze, že jinde tomu tak není. Ovšem otevřená diskuse nad rozdílnými názory s tím jde v ruku v ruce. Zdejší politikaření zatím ustrnulo na postkomunistickém předstírání jednoty, včetně vylučování "jiných”, a současném skrytém, co nejvíc tajeném vnitřním nepřátelství.
Michal Pohanka a Miloš Melčák