Poznámka na úvod: Dnes by měl být mým tématem Sarkozyho projev k francouzským velvyslancům o zahraniční politice Francie. Ale to si zaslouží samostatnou analýzu, a já chci ještě zachytit poslední vývoj „irácké“ iniciativy francouzského ministra zahraničí. K Sarkozyho koncepci zahraniční politiky tedy příště. Už proto, že jsem následující řádky napsal ještě před zveřejněním Sarkozyho projevu.
Svět podle Zdeňka Velíška (83)
Bernard Kouchner jakoby ujel pelotonu. Tedy pokud za ním nějaký je. Svou diplomaticko-mediální ofenzívu v záležitosti Iráku zahájil třídenní návštěvou Bagdádu na začátku minulého týdne a pokračoval pátečním interview v Newsweeku a pondělním článkem v International Herald Tribune (IHT). Zdá se, že jejím cílem je změnit povahu úsilí o pacifikaci situace v Iráku.
Shrnu to citací jednoho Kouchnerova výroku ve včerejším IHT: „(Francie) může skutečně přijít s novým pohledem, protože Francie se v r. 2003 neúčastnila intervence, je s Irákem spjata dlouhodobými přátelskými pouty a má široké spektrum kontaktů se všemi iráckými komunitami. A také proto, že je spojencem Američanů, ale jak už to bývá u skutečných přátel, spojencem někdy problematickým.”
Kouchnerova nepolitická koncepce politického partnerství
Stejně jako to řekl v Iráku, také v obou periodikách Kouchner znovu říká, že iráckou krizi nelze vyřešit vojensky (tedy po americku). Pochybnosti o tom, že ji lze vyřešit tak, jak si to představuje on (to jest zprostředkováním a veškerou možnou podporou usmíření znepřátelených komunit na základě jejich vzájemného jednání) budou asi oprávněné, pokud je někdo vysloví.
Mně ale jde momentálně o ten francouzsko-americký – potažmo evropsko-americký aspekt Kouchnerovy iniciativy. Francouzský ministr zahraničí jakoby veškerou svou rétorikou naznačoval toto: Milí američtí přátelé, jsme na vaší straně, co se týká cíle, který v Iráku sledujete. Ale jdete na to už dlouho špatně. A tak by bylo možná lepší, kdybyste už iniciativu přenechali jiným, kteří by na to šli jinak. Jiným neznamená jen Francouzům, čí spíš vůbec to neznamená Francouzům. Spíš Spojeným národům, Evropské unii, prostě někomu, kdo není v Iráku tak diskreditován, jako Američané.
Oprávněnost k takovému přístupu k americké politice v Iráku ospravedlňuje Kouchner (v Newsweeku) takto: „Byla tu doba osvobození, (…) ta trvala tři týdny a bylo dobře, že se to stalo (…). Pak přišla doba omylů a ta trvá čtyři roky. A je to špatně, že se to děje. Nadělaly se všechny možné chyby.”
Kouchnerovi rozumím tak, jak jsem mu již rozuměl, když jsem psal minulý komentář: Skutečně mu jde o nápravu francouzsko-amerických vztahů a v Iráku o dosažení společného cíle. Ale když se Američané od jeho dosažení spíš vzdalují, považuje Kouchner za správné navrhnout jiný modus operandi v gesci někoho jiného.
Stojí Sarkozy za Kouchnerem?
Kouchner je – hned po Sarkozym – druhá francouzská neřízená střela. Byl takový už v řadách socialistů. Proto se nikdy nedostal do jejich vedení a málokdy byl nominován na případné vládní posty. Teď o své irácké iniciativě říká, že předem pouze zatelefonoval Sarkozymu do Ameriky, kde byl prezident na dovolené, a řekl mu, že hodlá jet do Iráku. S Američany svou návštěvu nekoordinoval. A i když v Iráku mluvil snad s každým – od prezidenta republiky až po pohlaváry etnických komunit a frakcí, nemluvil s americkým velitelem spojeneckých vojsk, generálem Petreusem.
Že je skutečně neřízená střela, dokázal vzápětí tím, že se po návratu z Iráku v Newsweeku a v telefonátu s Condoleezzou Riceovou přimlouval za výměnu iráckého premiéra al Málikího. A Francie se hned měla za co omlouvat. Za flagrantní vměšování do vnitřních záležitostí Iráku. Kouchner to okamžitě – v pondělí – udělal osobně, ale punc diletantismu na něm stejně ulpěl. Lepší než kdyby ulpěl na Francii (což stejně pořád ještě hrozí, vzhledem k tomu, že Francie je kdekomu trnem v oku).
Po projevu, který Sarkozy pronesl v Paříži těsně po té, co se musel Kouchner omlouvat za nediplomatický výrok, mohu už odpovědět na otázku v posledním podtitulku: Prezident republiky se postavil za svého ministra zahraničí. Ztotožnil se v podstatě s Kouchnerovými názory na řešení irácké krize a dodal k nim ještě mnoho zajímavého. Napíšu to příště, a to co nejdřív.